Bára je z nějakého důvodu hrozně pozitivní člověk. V dnešní době, kdy si každý pořád na něco stěžuje, je to až nezvykle příjemné. Když nadšeně mluví o tom, že by zájemce o studium produkce rozhodně lákala, protože být produkční je podle ní snová profese, myslí to vážně a vy jí to rádi věříte. Na konci rozhovoru se potom zamyslí a sebekriticky zkonstatuje, že jí všichni budou mít za naivní blbku. Já mám naopak za to, že takovou kulturní manažerku svět potřebuje a musí být radost s ní pracovat.
Je ředitelkou kulturní neziskovky kontrapunkt a zároveň je ve vedení mezinárodního festivalu Regiony, který 23. června odstartuje v Hradci Králové svůj 28. ročník.
Na rozhovor mě vzala k sobě domů, protože jí to ráno omylem odvezl manžel klíče od kanceláře na zájezd s divadlem.
Je váha, produkční, máma a ředitelka. Jak toto všechno zvládá?
Existují v oblasti managementu festivalu nějaké trendy, které je důležité reflektovat?
Určitě ano. Festivaly už dávno nejsou jen o tom, že přijedeš na jedno místo a tam vidíš hromadu divadelního, hudebního nebo filmového obsahu. Zaměřují se například na industry programy – cílené na odbornou veřejnost. Zapojují různé debaty, workshopy, vyvolávají společenskou diskuzi. Nově se festivaly, včetně toho našeho, také snaží pomáhat především nezávislým tvůrcům v jejich tvorbě. Jako koproducenti či producenti vstupují do tvůrčího procesu, jehož výsledek potom představí v rámci festivalového programu. Mají možnost dát podporu a prostor projektu, který by za běžných okolností nemohl vzniknout, protože by na něj autoři nesehnali dostatek financí.
Máš nějaký festivalový vzor? Kde to dělají dobře?
Hezké vzpomínky mám například na festival Noorderzon v holandském Groningenu, který se hodně podobá Regionům. Část programu probíhá v sálech velkých kamenných divadel. Vozí tam velká jména, mají bohatý program. Středobodem je krásný park, který se po čas 10denního festivalu, promění v živý kulturní prostor. Bavilo mě sledovat například jejich infrastrukturu – informační tabule nebo catering s ohledem na udržitelnost, vizuální smog – který tam vlastně nemají – nebo například oplocení areálu, a to, jak působí na diváky. Tam jsem se hodně inspirovala a doufám, že se tam někdy vrátím.
Podařilo se něco z té inspirace přenést do Hradce?
Myslím si, že postupně ano. Třeba právě téma oplocení. My jsme se toho dost báli, jelikož festival platí tady ve městě za dost otevřenou akci pro širokou veřejnost. Máme často vstupy za dobrovolné vstupné. Snažíme se přilákat a vychovávat naše diváky i k jiným formám divadla, než k těm tradičním. Kvůli povinným covidovým kontrolám jsme areál museli oplotit, ale i díky té zkušenosti z Holandska mi to dodalo kuráž. Uvědomila jsem si, že to nemusí být vůbec problém a nemusí to působit uzavřeným dojmem, když se to dobře komunikuje. Má to naopak i své výhody – pomáhá to bezpečnosti, lépe se nám daří třídit odpadky atd.
Jak funguje organizace a vedení takto velkého festivalu, kde jako organizační složky působí tři kulturní subjekty? (Divadlo DRAK, Klicperovo divadlo, Kontrapunkt)?
Je to velmi specifické, velmi netypické, nebývá to běžné a taky to není jednoduché. (smích) My jsme ale v rámci těch tří pořadatelů našli konsenzus, a snažíme se to postupně čím dál víc propojovat na dílčích organizačních úrovních. Marketing a PR funguje velmi centrálně a s jednotným názorem. Vznikla dramaturgická rada složená ze zástupců tří pořadatelských organizací, ale také z odborníků z venku. Letos se víc snažíme propojit guest service, abychom ve vztahu k hostům festivalu působili a komunikovali jednotně. Je to postupný proces a učíme se to. Ale nejdůležitější je, že na začátku toho řetězce je shoda a stejná představa, ke které chceme směřovat.
Kde se vzal nápad stát se produkční?
Moje mamka říká, že jsem byla ředitelka od vždycky (smích). Ke kultuře a divadlu jsem i díky rodině měla vztah od malička. Na základce jsem byla předsedkyně třídy, nástěnkář a chodila jsem do Jitra (pěvecký sbor pozn. red), kde už organizační schopnosti také prosakovaly. I když co se týká studia, tak já sama jsem se trochu hledala. Ze začátku jsem si úplně nevěřila. Když jsem pak měla prostor se zastavit a zamyslet se, co chci dělat, dávalo mi smysl jít na JAMU. Teď si nedovedu představit, že bych dělala něco jiného.
Nemělas někdy zpětně pocit, že by bylo bývalo lepší jít do Prahy?
Většina lidí míří do Prahy, protože je tam příležitostí víc. Já se s tím peru i teď, když nám často lidi, se kterými navážeme spolupráci na festivalech, utečou do Prahy. A je to hrozná škoda. Já bych chtěla naopak podporovat lidi, aby se vraceli do míst odkud pocházejí. Mladí lidé získají na škole spoustu zkušeností a pak zůstanou v Praze. Neříkám, Praha schopné lidi samozřejmě taky potřebuje, ale my možná víc, a tak jsem ráda za každého navrátilce. V Praze se asi můžeš dostat k jiným kontaktům, ale já jsem se svou cestou spokojená a neměnila bych.
Jakou cestu si tedy musela projít, než ses dostala do vedení největšího českého divadelního festivalu?
Já jsem se s nástupem na JAMU začala věnovat produkci open air části festivalu (Regiony) a ty festivaly už se mnou tak nějak zůstaly, jelikož každá další zkušenost byla převážně festivalová. Začalo to školním projektem Encounter (festival pořádaný studenty JAMU, pozn. red.), potom jsem se přihlásila do výběrka na Festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde jsem 4 roky vedla guest service. Skrze to jsem se dostala dál do Institutu dokumentárního filmu v Praze. A pár let jsem také dělala guest service na plzeňském festivalu Divadlo. Ačkoliv by se to mohlo zdát jednotvárné, každý ten festival je jiný a zkušenosti jsou přitom přenositelné.
Je podle tebe něco, co tě naučila festivalová produkce a co by ses nenaučila, kdyby ses dala cestou např. práce v organizaci s celoročním provozem?
Specifikum festivalu je, že je to často práce pod tlakem. Což si ale zároveň nemyslím, že by mělo být něco pozitivního a co by si lidi měli psát do CV, pokud to zvládají. Jsem za to, aby lidi pracovali v důstojných podmínkách. Zároveň je to samozřejmě logické, protože u festivalu všechno směřuje k té jedné velké události, která se uskuteční najednou, v jednom nebo dvou týdnech. Všichni a všechno se k tomu musí napnout, což je možná trochu rozdíl oproti organizacím s kontinuálním provozem. Vyvíjí to tlak, který se musíš naučit zvládat.
Jakou vlastnost by měl/a podle tebe mít dobrý/á produkční?
Musí určitě umět improvizovat a musí umět zachovat chladnou hlavu. Věci zkrátka občas musíš rozhodnout a rozhodnout je rychle.
Jak žiješ v takovém případě s tím, že jsi produkční-Váha?
Těžko! (smích) Já jsem typická váha. Snažím se s tím ale pracovat a určitě když to porovnám se svým dřívějším já, tak si myslím, že se to hodně posunulo. Je to zároveň něco, co se dá naučit a vypilovat. Pomáhají v tom i zkušenosti, jelikož situace se opakují a dá se z nich čerpat.
To je pozitivní zpráva pro všechny Váhy – i vy můžete být produkční.
Určitě!
Svěříš se se svým největším fuck‑upem?
Určitě není největší, ale je to ten první velký. Na mém snad prvním ročníku festivalu se mi podařilo naprogramovat dvě představení ve stejný čas na stejném místě. Dokonce to bylo snad i v hlavním čase! Za celý proces kontrol a korektur se to nepodařilo odhalit a opravdu se to zjistilo až ve chvíli, kdy se tam oba soubory sešly a koukaly na sebe. To bylo hodně nepříjemné.
Jak jste to vyřešili?
Našli jsme náhradní místo, trochu posunuli čas hraní, a nakonec to dobře dopadlo. O diváky nepřišli.
Máš nějaký návod na to, jak tuto práci dělat, abys ji mohla dělat celý život?
Ne. (smích) To je otázka, kterou si vlastně kladu celkem často. Na jednu stranu si neumím představit, že dělám něco jiného, ale na druhou stranu, jak dlouho budu schopná tohle dělat? Fungujeme v podmínkách, které všichni víme nejsou adekvátní a je otázka, jak dlouho je to udržitelné. Já patřím mezi ty, pro které je důležité především, že je práce baví a naplňuje. I když jsem někdy vyřízená a mám pocit, že bych potřebovala změnu, tak si najdu nějaký nový smysl a cíl, ke kterému směřovat – ať už osobní nebo projektový – a to mě zas znova nakopne. Zatím mě ta práce pořád baví a posouvá a věřím, že i já mám pořád kam ty projekty posouvat.
Dokáže tě i celoročně uživit?
(váhavě) Jako dokáže. Mám štěstí, že na ten život nejsem naštěstí sama, a navíc já toho zase tolik nepotřebuju. (smích). Byly samozřejmě časy, kdy jsem se pořád honila za zkušenostmi – jeden festival, druhý festival, na nic neříct ne, sbírat projekty jako bludišťáky. To bylo období, kdy jsem šla hodně na dřeň, pracovala pod tlakem od nevidím do nevidím. Financí bylo v té chvíli samozřejmě víc, ale na druhou stranu nebyl čas je ani utrácet, takže jako proč? Naučila jsem se fungovat s tím, co potřebuju a rozmyslet si jaké projekty za to stojí.
Ty máš malého synka a přitom jsi pracovně velmi aktivní. Jak jde skloubit mateřství a produkční práce?
Mně ne moc dobře. Respektive jde to, jelikož mám velkou oporu v manželovi a rodině, která mi moc pomáhá. Zároveň nevím, jestli je to povahou Váhy, ale přestože možná spojit mateřství a produkční život nemusí být zas tak těžký úkol, pro mě je to nesmírně těžké. Věřím, že spousta věcí, jde s dítětem dělat, aniž by tím jakkoliv trpělo. Ta práce je akční, což může dítě vnímat, je to také vstřícné prostředí. Přestože tady v Čechách se stále lidi dívají trochu skrz prsty, když si bere žena dítě do práce. A já mám taky někdy pocit, že bych měla být víc doma a nepracovat. Přiznám se, že to zkrátka moc skloubit neumím – když jsem s dítětem, mám výčitky, že nepracuju a naopak. Potřebuju to víc oddělovat, mít klid, abych se mohla soustředit na jedno nebo na druhé, což jde díky zázemí, které mám. Pro mě je prostě priorita obojí – rodina i práce. Nemít jedno nebo druhé, tak nejsem spokojená.
Naučilo tě rodičovství něco, co se dá považovat v produkční práci jako výhoda?
Naučilo mě to efektivněji pracovat s časem a líp si rozvrhnout činnosti. Mám na věci omezený čas. Ne, že bych se práci věnovala míň, ale jakmile má dítě jiný program, tak to využívám. Pracuju hodně po nocích, ale to už nemůžeš chodit na schůzky nebo lidem volat, takže si líp musím rozmyslet co kdy.
Máš nějaký produkční lifehack, tedy kromě stát se matkou?
(smích) Plánovat si úkoly nikoliv na den, ale na týden. To nás naučili na JAMU. Je potom mnohem reálnější, že se ti podaří je splnit. Oproti dennímu plánování je zde ovšem nevýhoda, že body z týdenního plánu těžko odložíš až na druhý týden – to moc nefunguje.
Co tě na produkční práci nejvíc baví?
Různorodost a potkávání se s lidmi. Možnost nechat se inspirovat nebo někoho inspirovat. Pracovat s lidmi, kteří to cítí stejně. Baví mě, že když se sejdou lidi, kteří mají společný cíl, dokážou hrozně moc.
Co tě naopak baví nejmíň, ale k té práci to prostě patří?
Pocit, že musím být všude. Tím, jak dělím svůj čas mezi práci a rodinu, často už nemám na některé akce sílu, ale zároveň tam být chci. Takže jsem pak taková chodící mrtvola. To se ještě musím trochu učit. Obklopování se lidmi je úžasné a inspirativní, ale na druhou stranu je to i dost náročné a v kombinaci s rodičovstvím to ne vždy dobře jde.
Co obnáší práce ředitelky festivalu? Co denně řešíš?
No když je potřeba tak umývám klidně i záchody.
To je zvláštní. Vždycky se nějak dojde k tomu, že produkční je vlastně stejně nakonec uklízečka. I když je ředitelka.
Ano, nevymaníte se z toho. Já někdy radši ani neříkám, že jsem ředitelka, jelikož pak vám někdo důležitý volá a vy u toho máte ruce v záchodě. Najednou si nepřipadáte tak důležitě. (smích)
Pokud tedy zrovna nemáš ruce v záchodě…
Vzhledem k tomu, že jsme závislí na veřejných dotacích, velká část mojí práce spočívá v psaní a vyúčtování grantů nebo rozpočtování. Ale mě to baví – není lepší pocit, než když vám vychází tabulka! Sedět v tabulkách je zkrátka denní chleba a nemít to rád, to tu práci nemůžeš dělat. Dále je to také jakýsi kulturní lobbing neboli obhajoba projektů a vlastní činnosti, ať už je to na úrovni městské nebo státní samosprávy. A nakonec celková koordinace projektu, řízení lidí nebo účast a reprezentace na akcích.
Jak zvládáš komunikaci na poli kulturního lobbingu?
Přiznám se, že to není moje oblíbená část, ale je strašně důležitá. Politická reprezentace se neustále mění a ty musíš pořád chodit a obhajovat, co by mělo být všem jasné. Že ta kultura tady je a musí být a vysvětlovat to, co tobě přijde úplně samozřejmé, ale není to tak pro každého. Opakovat proč to děláme, proč to má smysl. To je hodně vyčerpávající, ale bez toho by to nešlo. Tyto hlasy tu musí být a já se pořád učím, jak volit správné formulace a jak docílit toho aby byly vyslyšeny.
Existuje nějaký mýtus o nás produkčních, který bys ráda vyvrátila?
Já bych chtěla vyvrátit spíš obecně mýtus, že lidi, co dělají práci, která je baví si za to nezaslouží adekvátní odměnu, protože to je jejich koníček. Nevím, jestli je to tak i v jiných odvětvích, ale v kultuře je to velké téma a setkávám se s tím i na místech, kde bych to vůbec nečekala. I když se to snad posouvá. Ale myslet si, že když tě práce baví, tak to přece děláš, protože tě baví, a proto nemáš nárok na odměnu…
Co bys tedy vzkázala těm, kteří o profesi produkční teprve uvažují? Nalákat je nebo spíš odradit?
Nalákat! Já jsem fakt člověk, co by je lákal, protože mě to přijde jako snová profese. Nemá smysl se teda bavit o finanční stránce, protože na to nikoho nenalákáš, to si nalejme čistého vína, ale dá se vypracovat ledaskam. Dobrých produkční není tolik, kolik by bylo potřeba. Příležitosti jsou, ta práce nabízí mnohé a my v Hradci klidně někoho rádi přivítáme a ujmeme se ho.
Na jakou kulturní akci bys nás do Hradce pozvala?
Na mezinárodní festival Regiony a Jazz Goes to Town!
Hradec je kulturní město, ale pere se s tím, že ne úplně stoprocentně žije. Když je například festival, žije sice v jeden moment všechno, ale já bych si přála a přála bych Hradci, aby žil celoročně. Žil a pulsoval, protože to město je krásný, má potenciál. Je tu spousta příležitostí pro rozžití veřejného prostoru, pro velký, malý, komunitní akce a myslím si, že má i své diváky a fanoušky napříč žánry.
Já to Hradci přeju taky. A hlavně mu přeju víc skvělých, kulturně aktivních a vytrvalých! lidí jako je Bára.
Bára v číslech:
Kolik let jsi produkční? 11 let
Kolik hodin denně spíš? 6
Kolik šálků kávy denně vypiješ? 1‑nekonečno
Jak dlouhý je tvůj pracovní den? Noc
Kolik kilometrů denně nachodíš? Během festivalu i 20 km. Jinak jsem kancelářská krysa.
✓
2023-06-06, TT
