Při jednom z našich školních produkčních pokeců mi vyprávěla starší spolužačka, že její radost z přijetí na DAMU, zakalil její kamarád poznámkou: „Ty ses dostala na DAMU? Tak to se uchlastáš.” Její námitku, že se nedostala na herectví, nýbrž na produkci přešel chladně slovy: „Tak to se uchlastáš taky. Budeš někde ve sklepě psát granty a uchlastáš se.“
Nechme stranou, že zmíněný kamarád o tom, jak to chodí na DAMU, na herectví a zřejmě i na produkci, očividně něco věděl.
Nutno říct, že já jsem v životě pár otrav měla. Z jídla, z vody, ze zaníceného puchýře na patě, ale nikdy - mami a tati, přísahám nikdy ne - z alkoholu.
Zaměřme se tedy na jinou část kamarádského konstatování.
PROČ BY SE PRODUKČNÍ MĚLA SAKRA UCHLASTAT ZROVNA VE SKLEPĚ?
Proč ne v prosluněné, rohové kanceláři, ve 4. patře funkcionalistického domu s výhledem na řeku?
Nebo na terase svého soukromého sídla, zatímco by měla nohy smočené v bazénu se slanou vodou?
Nebo na piedestalu vedle své vlastní sochy od Olbrama Zoubka?
No dobře, teď to asi vypadá, že mám trochu upito.
Prostředí, ve kterém my produkční pracujeme, může vypadat různě. Nedávno jsem nad tím přemýšlela. Pracovala jsem v hodně kancelářích ale popravdě řečeno, žádná nebyla podle mého gusta.
Někdy je skoro s podivem, čemu jsou lidé schopni říkat kancelář. Ne všechno, co se totiž v inzerátech označuje jako „příjemné“ nebo „hezké“ pracovní prostředí, by se tak dalo nazvat.
Ale jak se říká „sto lidí, sto názorů“.
Když jsem pracovala u české produkce Netflixu. Měli jsme zázemí v lodním kontejneru umístěném v obrovské skladové hale. Bylo to jako matrioška bez oken. Budiž jim připsáno k dobru, že tam s námi měli kontejner i producenti. My produkční na zemi a oni samozřejmě v patře. Samozřejmě. Protože kdo by nechtěl mít u kanceláře (i když je to kontejner), malý milý balkonek. A zatímco nás tam bylo najednou celkem deset - i s tiskárnou a kopírkou - oni měli každý svůj. Ti z vás, kteří někdy sdíleli kancelář s tiskárnou a kopírkou, vědí o čem mluvím. Otravnější je už snad jen sdílet kancelář se strýcem Pepinem.
Zajímavé je, že doma si to děláme všichni hezké. Kupujeme si obrazy, ubrusy, květiny a kvalitní židle.
V kancelářích koukáme v lepším případě do zdi, v horším na kyselé obličeje našich kolegů. Stoly zdobí to nejlevnější lamino, květiny aby člověk pohledal a do zadku nás tlačí deset let stará pružina.
Přitom nevím jak vy, ale já doma trávím rozhodně méně času, než u toho stolu s deskou, která se, ve snaze vytvořit „hezké pracovní prostředí“, pokouší evokovat jakési dřevo.
Občas mi přijde, že čím víc cool organizace, tím horší kancelářská situace.
Mé sesbírané poznatky:
- To, že jsou v kanceláři okna ještě neznamená, že je tam světlo nebo nedejbože slunce.
- Jsou kanceláře, kde i v létě sedí lidé ve svetrech a pod různými záminkami se chodí jednou za půl hodiny ven ohřát.
- Jsou kanceláře, kde panuje monopol jednoho z kolegů na ovládání klimatizace.
- Balkon je na nic, když na něj nemůžete chodit.
- Běžecká dráha na střeše nikoho nezajímá, naběháme se dost i bez toho.
- Květiny jsou základ a měly by být všude. Zároveň by se měl najmout člověk, co se o ně stará. Umírající květiny ještě nikomu náladu nezlepšily.
- Zářivky v módu denní světlo, nenahradí denní světlo.
- Na ploše 50 cm2 se pracovat dá, ale není to možné dlouhodobě.
- Kancelář, co má dveře je dobrý začátek.
- Uzamykatelná kancelář? Next level.
- Vlastní kancelář? To je sen! (Nikdy jsem neměla pokojíček sama pro sebe, takže tím asi trochu trpím.)
- Pracovat po kavárnách je skvělé, ale leze to do peněz.
Někdy se nás zaměstnavatelé snaží lákat na roztodivné kancelářské výbavy jako pingpongový stůl, sauna, vířivka nebo stále plná lednička. Mně by zatím stačilo, kdybych měla pod stolem vytřeno, aniž bych to musela dělat já sama.
Jako problém vidím fakt, že když přijdete do nové práce, nemáte možnost zařídit si váš pracovní prostůrek podle sebe. Jen si sednete na místo člověka, co vaši pozici opustil. Židle je ještě teplá a pružině je celkem jedno, koho bude následujících deset let tlačit do zadku. Když bývalý kolega neodešel zrovna ve zlém, může nastat situace, kdy se do kanceláře rád vrací - znáte to - spočítat vrásky svým tehdejším spolupracovníkům a bodře zavzpomínat na staré časy:
„Joo tady jsem tenkrát pracoval já.“
„A hele, tohle je pořád ta židle, na který jsem seděl?“
„Z tohohle hrnečku jsem pil.“
„A tuhle samolepku, která už dneska vůbec není vtipná ale stejně ji tu pořád máš, protože nejde sundat, jsem sem taky nalepil já!“
Jak říká jedna paní v letenský masně: „To by se z toho člověk pobodal.“
Když se nastěhujete do nového bytu, taky si tam přece nechcete nechat zelenou stěnu, záchodové prkýnko a houbičku na nádobí po bývalých majitelích.
A tak máme teď s holkama z produkce projekt, že si to v našem produkčním doupěti děláme hezký. Když už tam musíme trávit polovinu našich životů.
Snažíme se realizovat tzv. projekt „Pokojovky“. Ten spočívá v tom, že přestože máme v kanclu většinu dne spíš stín než světlo, daly jsme dohromady dost květin, o které se teď můžeme navíc, nad rámec našich pracovních povinností, starat. Juch!
Tomu předcházel nedávný projekt „Úklid“, jelikož jedna věc je (jak se říká) tvůrčí nepořádek a druhá je nekontrolovatelně se vršící nepotřebný bordel.
Kamča na to vyzrála a pořídila si ten šuplíkový kontejner pod stůl, kam všechen nekontrolovatelný a nepotřebný bordel schovala. Pravděpodobně se na nic z toho dalších 7 let nepodívá a až bude jednou odcházet, bude to moct všechno vzít a bez prohlížení (které by beztak vzbudilo zbytečnou nostalgii) hodit do koše.
Škoda jen, že oranžové lino za parkety nevyměníme a víc oken asi nevybouráme.
No, ale alespoň něco.
Kulturní instituce jsou holt prostě občas takové sklepy. Jejich temné útroby nedisponují zrovna největšími rozpočty a když nějaké peníze mají, z nějakého důvodu je investují raději do tvorby. Bohužel víc než do lidí, pracovního prostředí nebo zbytečností, jako okem viditelné denní světlo. To, že si o tom nemyslím nic dobrého, nechme dnes raději stranou. Pokud ale toužíte po bazénu se slanou vodou a chill out zóně, musíte si zajít při nejlepším do nějakého start‑upu.
Abych ale skončila nějak pozitivně.
Ať už vaše pracovní prostředí vypadá jakkoliv hrozně, nakonec zjistíte, že důležitá je stejně hlavně fajn atmosféra a bezva pracovní kolektiv.
Není totiž nad to, chlastat v tom sklepě s príma lidmi, které máte rádi.
2023-05-23, TT