Bylo by hezké udělat k druhým narozeninám blogu nějaký rozhovor, řekla jsem si před pár měsíci. Škoda jen, že s produkčními běžně nikdo rozhovory nedělá.
Mohla by z toho dokonce vzniknout nová zajímavá rubrika, napadlo mě v zápětí. Nikdo přeci neví a nezkusil všechno. Ani já. Bude fajn, když se se mnou a posléze i se čtenáři blogu podělí o své zkušenosti a zážitky také produkční z jiných oblastí.
No tak jo. Teď jen jak se takový rozhovor dělá? Na co a jak se ptát?
Proč jsem jen tenkrát nešla do Olomouce studovat ten Český jazyk se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích, teď by se mi to hodilo, povzdechla jsem si pro sebe.
Jeden oběd a jedna snídaně stačila k tomu, aby Hanka souhlasila, že mi ho pomůže sestavit. Pomohla a já jí za to moc děkuju.
Uf. Takže tady je.
Historicky první rozhovor z nové rubriky na blogu Hlavu vzhůru nohama. Není to sice historicky první rozhovor s produkční, ale rozhodně první rozhovor se mnou.
A těšit se časem můžete i na další produkční hosty.
Tak všechno nejlepší!
Terko, kdy tě napadlo stát se produkční a jak ses k této profesi dostala?
V Hradci Králové jsem chodila do dramaťáku. Hrát mě hrozně bavilo, ale postupem času jsem zjistila, že víc než hraní mě baví to všechno kolem. Beztak jsem tam pořád všechny organizovala. (smích) To, že existuje takový obor, který se dá i studovat, jsem se dozvěděla až jako dobrovolník na festivalu Vyšehrátky, kam jsem se přihlásila, abych z Hradce trochu nakoukla do toho profesionálního divadelního světa. Pracovaly tam se mnou i holky, co produkci na DAMU čerstvě studovaly, a ty mi tenkrát tak trochu změnily život.
Takže ses přihlásila na DAMU.
Ano, tam mě ale napoprvé nevzali, jelikož jsem se hlásila ze Střední stavební průmyslovky – a komisi to možná přišlo jako velký úkrok stranou, jakože nevím, co se sebou, a tak zkouším kdesi cosi. Strávila jsem tedy rok v Brně na divadelní vědě, což pro mě byl taky zásadní rok života. Napodruhé jsem se potom dostala na DAMU na produkci i na JAMU na divadelní manažerství. Takže úkrok neúkrok, jsem příklad toho, že i holka, co si myslí, že bude architektka, si nakonec může psát do kolonky zaměstnání: produkční v kultuře.
Změnilas v průběhu let typ produkce, které se věnuješ?
Rozhodně! A podle mě je to nutné. Po letech studia a práce u divadla jsem měla pocit, že jsem trochu přesycená a že vlastně nevím, jestli zrovna tahle oblast je ta pravá, když jsem jiné nikdy nezkusila. Odešla jsem tenkrát z Dejvického divadla, což pro spoustu lidí bylo nepochopitelné, jelikož to je bráno jako jedno z nejlepších divadel u nás. Bylo to těžké, ale já to potřebovala. Potřebovala jsem zkusit spoustu jiných (nakonec se ukázalo slepých) uliček, abych zjistila, co chci, a především co nechci dělat. Pomáhala jsem při natáčení, u módních přehlídek a designových projektů, dělala jsem produkci kavárny, na festivalech a aktuálně jsem zakotvila v produkci výstav.
Co je tvůj srdcový projekt?
Festival Vyšehrátky, o kterém už byla řeč. Začínala jsem tam jako dobrovolnice a přes asistentku produkce a hlavní produkční vzdělávací divadelní bojovky jsem se stala na několik let i ředitelkou festivalu. Celkem neuvěřitelná cesta, která mě naučila asi skoro všechno, co jako produkční teď umím.
Když už jsme u toho, jakou vlastnost musí produkční mít – nebo naopak nesmí?
Taky jsem o tom napsala jeden článek. Těch potřebných vlastností je spousta, ale základem je umět si poradit. Produkční by měla předvídat, být proaktivní a vytrvalá – což znamená, že když nám třeba někdo neodpoví na e‑mail, neznamená to, že je to tím vyřešeno a jdeme od toho. Stejně tak když nám někdo nedá jasné pokyny, tak se buď doptáme, nebo si cestu k řešení problému či úkolu najdeme, ne že ho v půlce opustíme. Taky se mi celkem osvědčilo být na lidi příjemná. No a i když bych někdy hodně moc chtěla, nemůžu být nikdy neochotná a líná.
Jak se dostat k práci? Oficiálně přes výběrka, nebo přes známé, nebo na večírcích?
Haha, přemýšlím, jestli jsem dostala někdy nějakou práci na večírku. To asi ne, spíš jsem se na večírku seznámila s někým, kdo si na mě potom ze známosti vzpomněl. Přes známost je to asi nejčastější, takže se seznamujte! Ale prošla jsem i výběrka. Moje oblíbená historka je, jak jsem se dostala k produkci inscenace Milena má problém. Herečka Šárka, tenkrát ještě Vaculíková, sháněla produkční pro svou absolventskou inscenaci a zeptala se svého kamaráda Adama, jestli by o někom nevěděl. Řekl, že zná mě a pak ještě jednu produkční, ale u té si nemůže vzpomenout na jméno. A tak jsem „vyhrála výběrko“. (smích)
Svěříš se se svým největším fuck‑upem?
No, svěřím, ale jen proto, aby to bylo varování pro jiné, protože jinak se za to hrozně stydím. Stalo se mi, že jsem prošvihla uzávěrku vyúčtování grantu a našemu projektu tak hrozilo, že dostaneme pokutu a ještě se ocitneme na černé listině a v příštích několika letech žádný další grant třeba nedostaneme, což by bylo likvidační. Nakonec se vymyslelo, že ty peníze vrátíme. Administrativně to bude čisté, jako bychom žádný grant nikdy nedostali, takže průšvih sice pořád, protože ty peníze musíme někde vzít a budou nám chybět, ale bez těch následků. Možná to tak nezní, ale byla to spásná myšlenka. Zaplatila jsem to tenkrát ze svého a celý následující rok jsme na to v rozpočtu šetřili, aby se mi to mohlo vrátit. Podařilo se. Za svůj dosud největší průšvih jsem tenkrát doslova pěkně zaplatila. Bylo to sto tisíc.
Se kterou profesí si nejvíc rozumíš a kterou nejvíc potřebuješ?
Nejvíc potřebujeme k naší práci techniky, se kterými si ale bohužel nejvíc nerozumíme. Takže malý apel na techniky: Buďte k nám prosím vstřícnější. My jsme! Vždycky. A ke všem (bohužel).
Blaho je naopak spolupracovat s dobrou produkční, což je ale překvapivě docela nedostatkové zboží.
Lze tvoje práce dělat bez řidičáku? Angličtiny? Se psem? S dětmi?
Lze dělat bez toho všeho i se vším, jen s tím jsou samozřejmě spojené různé komplikace. S angličtinou (či jiným jazykem) nejdál dojdeš. S dětmi a psem se pojí jistá časová omezení, ale mám kolegyně, které mají oboje a normálně tu práci dělají. Vyjednat se dá cokoliv. Záleží, jak se k tomu postaví ten, co vám práci dává, ale také jak se k tomu postavíte vy. Já třeba už 11 let úspěšně předstírám, že umím řídit.
Jak se ti daří kloubit profesní a osobní život?
Někdy líp a někdy hůř. To byste se asi museli zeptat mých blízkých, ale zatím mám práci, kluka, kamarády a spát chodím domů, tak snad jo.
Jsi produkční i ve vztahu?
No jéžiš! Ve vztahu, na dovolené, na rodinných oslavách i v hospodě. Naposledy jsem na společném výletu organizovala kolegy, co by si měli dát k obědu. Jsem příklad chodící profesní deformace!
Co dělá tvoje nejlepší kamarádka nebo kamarád?
Moji kamarádi jsou architekti, designéři, umělci různého typu a samozřejmě produkční!
Jak odpočíváš a čerpáš energii?
Když to jde, tak někam jedu. Třeba jen na prodloužený víkend. Jezdím na kole, chodím do kaváren a na blešáky. Kdybych mohla, bydlím v Berlíně, jezdím na kole, navštěvuju kavárny a jsem prodejce na blešáku.
Co máš právě teď v kapse?
Byla by to záludná otázka, kdybych si ji sama nenapsala. (smích) Mobil, klíče, svinovací metr, gumičku do vlasů a vždy použitý papírový kapesník – což je často záchrana a dá se použít na různé způsoby.
Jakou nejdivnější věc jsi sháněla?
Taky jsem o tom napsala celý článek. Nejdivnější byl asi pytel na mrtvoly, ale ten se dal kupodivu sehnat dost jednoduše. Záludné jsou takové ty specifické požadavky. Najít v sekáči dvě stejné košile, v antikvariátu dvě stejné knihy, zvadlé slunečnice, kosti, které vypadají jako lidské nebo rubikovu kostku, co se sama složí.
Pobavíš nás nějakou produkční historkou?
Pořád se něco děje, ale vždycky to pak už zapomenu! Mám teď jednu z poslední vernisáže výstavy Krištofa Kintery. Jeli jsme výtahem na komentovanou prohlídku pro novináře, Krištof si sundal bundu a dal si ji přes ruku. Zeptala jsem se ho, jestli ji nechce vzít nebo donést do šatny, a on že není potřeba. Pod fousy, ale tak aby to slyšel, jsem poznamenala, že to bude na těch fotkách teda vypadat hezky. On se s úsměvem ušklíbl, že mu to nevadí. Když jsme dorazili mezi chumel asi dvaceti čekajících novinářů, otočila jsem se a za mnou Krištof s nataženou rukou: „Terezko, tak teda mohla bys…?“ Takže se stalo, že na všech fotkách z press preview mám přes ruku bundu já.
Na který kus oblečení může produkční zapomenout?
Záleží, v jaké fázi procesu jste. Občas se nehodí pouzdrová nebo moc krátká sukně. Nedávno jsem ale stěhovala umění na rudlíku v jedněch ze svých nejlepších šatů, a taky se to dalo. A ještě navíc mi to slušelo. Rozhodně se ale jako produkční tak trochu můžete rozloučit s podpatky.
Kterou značku, případně model nejradši obouváš?
Za mě vedou vansky. Ale mám takový produkční lifehack, kterým jsem nakazila i holky v kanceláři. Mám pod stolem celou škálu bot, každý pár pro jinou příležitost. Aktuálně je to myslím sedm.
Ve které fázi úplně nejvíc nesnášíš zvonění svého mobilu?
Dřív než mi zazvoní budík.
Prozradíš nám své osobní know‑how nebo produkční lifehack?
Kromě těch klišé, jakože mám u sebe pořád ledvinku nebo pouzdro se spoustou nesmyslných věcí, které by se ale mohly hodit? (úsměv) Můj nový produkční lifehack je plánovat si jako první volný čas. S rodinou, kamarády, sama. A hlavně! Nerušit ty plány, když se práce nakupí nebo se změní termíny vernisáží. Berte to tak, že ten kurz šití nebo kafe s kámoškou, je prostě priorita.
Co by tu podle tebe ještě mělo zaznít?
Chtěla bych všechny, kteří chtějí pracovat jako produkční, ale neví kde začít, ponouknout k tomu, aby byli proaktivní a nečekali na vypsanou nabídku nebo až jim někdo něco dohodí. Sami se ptejte, ozvěte se do instituce, týmu nebo projektu, který se vám líbí a kde byste chtěli dělat. Mockrát se mi taky osvědčilo začít pracovat zadarmo jako stážista nebo dobrovolník. Většinou jsem na základě toho pak dostala normální placenou pracovní pozici.
Tereza v číslech:
Kolik let jsi produkční: 12
Kolik hodin spíš: 8
Kolik šálků kávy denně vypiješ: max. 1
Jak dlouhý je tvůj pracovní den: 8–12 hodin
Kolik kilometrů denně nachodíš: můj mobil říká, že 5 a půl
✓
2023-03-17, TT
