Konec týdne, sluníčko svítí, všudypřítomná pohoda. Dodělám si resty a půjdu dřív domů, řeknete si v pátek dopoledne.
To byste ale nemohla být produkční.
V kanceláři za svitu lampičky, sedím si s čajem na svém produkčním obláčku. Blog, který píšu dnes slaví druhé narozeniny. Jsem tu jediná. Chřipková epidemie, homeoffice a rodinné důvody. Píšu smlouvu, jedním okem kontroluju e‑maily, druhým reakce u facebookového příspěvku k výročnímu článku. Cítím se pyšně. Asi to jde. Skloubit práci, osobní život a nebýt stále ve stresu.
Pípne mobil: „I will be there in 7 minutes“, umělec jde, po úspěšném křestu katalogu k jeho výstavě, vyřídit seznam věcí. Za chvíli mu jede vlak domů – do Maďarska.
Konec rozjímání, vyskočím ze židle.
Rozepsanou smlouvu nechat. Kdo to mohl čekat. Rozsvítit zářivky, poslední doušek čaje, zkontrolovat seznam:
✓ potvrdit si odvoz děl
✓ podepsat smlouvu
✓ nechat podepsat katalog
✓ předat plakáty
Schody dolů, zmatek ve skladu, schody nahoru, zvoní mobil: „Jsem tam za 10 minut“, kamarád mi chce něco předat, „mám jen chvíli“.
Proč se to vždycky sejde, snad to nějak vyjde, schody dolů, schody nahoru, zvoní telefon – uf jsou to jen dveře.
Zmáčknout klíček je minimální zdržení. Už je tady a přišel s hosty?
Skrývám překvapení.
Tři cizinci v potemnělé kanceláři, koukají na mě, já zas na ně, úsměv na rtech, rozsvítím a what do you like to drink nabízím. Jedno kafe, čaj ovocný, pro mě černý, anebo ne když ty, tak já taky ovocný, úsměv na rtech, to přeci zvládnu, telefon zvoní, tentokrát marně, teď není prostor pro zdržení, voda se vaří, hrnek jeden, hrnek druhý, ale ne, zase chybí nějaké reprezentativní, mezitím kafe, proč zase „odvápnit kávovar“, není čas na otázky, v hlavě mi hučí, vnímají cizinci můj všudypřítomný zmar? Odkliknu „odvápnit později“, není čas na hrdinství, podám jim katalog, zapředu small talk, není kam sednout, nabídnu židle, jaký že to čaj? Snad ovocný, kolik vody, asi takhle, pípne mobil, „čekám na dvoře“, když se to má sejít, tak se to sejde, jindy za mnou sotva někdo zajde. Zalít čaj levou, odpovědět pravou: „muzes chvili pockat?“, není čas na hrdinství, ani na diakritiku.
Konečně vylouhováno, čaj i já, je deset ráno.
Hosté jsou milí, katalog prohlíží, nabídnu cukr, já si nedám, pro mě také ne, já bych osladil, ale tu svou kávu. Která ale stále čeká na kávovaru! V hlavě mi hučí, za hostitelství bych si dala půl bodu. Kamarád na dvoře stále čeká, v jednom oku mi trochu tiká, hosté spokojeni, popíjí v klidu, pípne mobil „chvíli jo” – evidentně jsou v klidu všichni, kromě mě.
Rychle pijte, ať vám neuletí letadla a neujedou vlaky. Vrátit se ke stolu, seznam odškrtat, smlouvu podepsat, podepsat i katalog, není kam si sednout, tužka nepíše, šest katalogů na cestu. „Do you need a bag?“ Běžím pro ni, větší nemám, snad se vejdou, není zbytí, prosím jděte, telefon pípá, kamarád čeká, prosím jděte, čaj ubývá, káva stydne, Maďar ji kopne, díky za vše a už jděte, všichni milí, úsměv na rtech, čaj si chválí, schody dolů, pocit potu. „Thank you Tereza, thank you very much,“ loučí se delegace. „Ahoj a promiň moc za čekání!“ vítání a gratulace. Květina a dárek, vše nejlepší k blogovému výročí.
Puls se poprvé za 20 minut uklidní. Krátký hovor, ale už musí jít, „Děkuju, děkuju moc!“, dvůr se zase najednou vylidní.
Schody nahoru, jen pár minut, a zase zpět, ztichlá kancelář, nikde nikdo, monitor svítí, smlouva čeká, kurzor bliká.
Byl to jen sen?
Konec týdne, sluníčko svítí, všudypřítomná pohoda. Dodělat si resty a jít dřív domů. Je pátek dopoledne.
2023-03-28, TT
