Tenhle článek píšu, protože připravujeme výstavu, kvůli které se bohužel (nebo bohudík?) dostávám do kontaktu s (na můj vkus příliš) velkým počtem lidí, kteří každý vyžadují jiný přístup a někteří vyloženě speciální péči. Někdy to zvládám lépe a někdy hůř. Příjemný hlásek i panenky jsem už protočila do maxima. Holky z kanclu by mohly vyprávět.
Takže tady je jen malý přehled kategorií lidí, se kterými při naší profesi komunikujeme.
A vy buďte rádi, že nemusíte.
Žrouti času
Lidi, kteří jsou předurčeni k tomu, aby zkrátili životy jiným lidem.
Tito lidé se těší z toho, až nastane chvíle, kdy budou moct využít svoji superschopnost. Totiž nehorázně nás prostřednictvím jednoho telefonického hovoru připravit o hodiny života. Stěží nás pustí ke slovu. Vyprávějí jak se dneska měli, že je u nich hezké počasí a jaké máme počasí u nás, že když byl naposledy syn v Praze tak říkal, že by stálo za to, aby se tam taky někdy přijeli podívat, ale oni že se jim tam už tolik nechce, že by museli nechat napospas celé hospodářství, což jsou slepice, ovce, kozy a králíci a že by sice mohli říct sousedovi, ale ten se přistěhoval docela nedávno a není jim moc sympatický, narozdíl od nás, my totiž máme takový milý hlas a že se už těší na jaro až bude venku zase dýl světlo.
Představuji si, jak tito lidé sedí celý den doma a ostražitě čekají až jim zazvoní telefon. Když se tak stane, objeví se jim na tváři stejný Grinchovský úsměv jako recepčnímu panu Hectorovi, který na konci Sám doma dvojky zjistí, že je kreditní karta Kevina McCallistera kradená.
Věční slibovači
Lidi, kteří nám říkají, že nám něco dodají, ale dodají to vždycky pozdě anebo nikdy.
Lidi, kteří nám v nouzi nabídnou pomoc, ale mezitím nás přijde zachránit Godot, doprovázený Blanickými rytíři.
Ignoranti
Lidi, kteří se nás ptají jak se máme, ale ve skutečnosti je to nezajímá.
Lidi, kteří nám neodpovídají na e‑maily.
Prokazatelně je čtou.
A ještě se k tomu drze přiznávají.
Lidi, kteří nám volají ve třičtvrtě na 8 ráno a v půl 8 večer a diví se, že to nebereme.
Já například otevřeně říkám, že před 8 ráno spím. Ano je to tak a nestydím se za to. A večer? No ráda bych řekla, že mám nějaký osobní život, ale… to ty hovory neberu prostě z principu.
Našeptávači
Lidi, kteří nám když telefonujeme, říkají šeptem z dvoumetrové vzdálenosti na co se máme ještě zeptat.
Zachránci
Lidi, kteří nám nabídnou pomoc, nebo alespoň panáka slivovice ukryté v šanonu.
Lidi, kteří pracují večer, o víkendu nebo o své dovolené.
Nechápeme je. Když po nich v takovou chvíli něco chceme, nejradši bychom se propadli studem a sami sebe poslali do patřičných i nepatřičných míst. Ale oni nám ochotně a mile pomohou a ještě nám popřejí hodně sil.
Lidi, kteří když si stěžujeme, s námi vždy souhlasí a řeknou nám přesně to, co chceme slyšet.
Protože světe div se, nepotřebuje pořád člověk slyšet váš skutečný názor.
Přílišní informátoři
Lidi, kteří nám vyprávějí víc informací než bychom potřebovali a především chtěli slyšet. Že se rozvádějí a tak mají myšlenky jinde, a kde že přesně ty myšlenky mají a jaké myšlenky to jsou, že mají nemocné příbuzné nebo jsou oni sami nemocní a jak se to projevuje, jakou na tu vyrážku používají mastičku a že to je pořád nepříjemně zarudlé.
Po ukončení takového hovoru si jdeme automaticky s pocitem svědění kůže a škrábáním v krku do lékárny minimálně pro maxi balení turbo vitamínů.
Jídlonosiči
Lidi, kteří se nás v půl dvanácté zajdou zeptat jestli máme krabičku. Mile přejdou naši každodenní hlášku: „Cože?! To už je půl dvanáctý?!“ a donesou nám jídlo dle našeho výběru.
Však se taky ne nadarmo říká „mluvíš z hladu“ a „jídlo je základ státu“.
Optimisti
Lidi, kteří ve čtvrtek říkají: „Tak ahoj a hezký víkend“, když ještě pořád sedíme a další dva dny budeme sedět u počítače.
Lidi, kteří v šest večer říkají: „Tak ahoj a hezký večer“, když ještě pořád sedíme a další dvě hodiny budeme sedět u počítače.
Podolský lékárník Vojtěch Šofr prostě věděl o čem mluví, když leč nerad prohlásil, že jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat.
Komplikátoři
Už Avril Lavigne nás varovala, že things are complicated. Natož když se do nich vloží kategorie lidí, kteří mají tendenci všechno ještě zhoršit.
Lidi, kteří nemají páru kolik práce a času co trvá. Přitom když si to neumíte představit, není přeci tak těžké se zeptat.
Když vás přepadne žízeň, taky snad nepošlete někoho pro Club Mate do Berlína.
Lidi, kteří když něco plánujeme řeknou, že se nám maximálně přizpůsobí, ale když všechno domluvíme, řeknou den předem, že mají vlastně čas jen tento čtvrtek ve 12 hodin.
Lidi, kteří nám zavolají nebo za námi přijdou a chtějí abychom hned udělali nějakou věc (většinou úplně nepodstatnou), což většinou znamená, že se musíme zvednout od té podstatné věci a jít řešit tu nepodstatnou.
Kardiochirurga byste asi taky uprostřed operace neodvolali, protože jste mu zapomněli říct ať po cestě domů koupí chleba.
Opatrní
Lidi, kteří vědí, že by bylo jednodušší a rychlejší zeptat se na něco nás, ale tak moc se děsí pohledu, který bychom na ně vrhli, že se nás nezeptají. Už nikdy. Na nic.
Neopatrní
Lidi, kteří se nás ptají, jestli jsme už udělali tohle a taky tamto a kdy se to teda jako chystáme udělat.
Lidi, kteří se nás ptají, jestli o jejich úkolech nevíme náhodou víc informací než oni.
Tito lidé se velmi často během několika vteřin transformují z kategorie neopatrných na opatrné.
My produkční musíme umět vycházet se všemi typy lidí.
Vyslechnout, poradit, zařídit, potěšit i utěšit.
Jsme trochu jako přítel na telefonu.
Jen bez vidiny toho, že se s námi někdo potom rozdělí o deset milionů.
Eh, pardon, zase mi někdo volá.
„Dobrý den, pane Godote...“
2023-02-28, TT
