Nedávno jsem přemýšlela o tom, jaké to asi je, když máte ve svém okolí někoho, u koho vám ostatní mohou závidět, že ho znáte. Je to někdo slavný, bohatý nebo snad krásný?
Jaká jsem já už za těch skoro padesát článků celkem víte. Ale kdo a jak mě na té mé cestě životem vedl? Jsou lidi a jejich příběhy, o kterých si do životopisu nenapíšu, ale díky nim jsem taková jaká jsem.
Můj táta vzal jednou roha holce, kterou měl doprovodit z rande domů, protože zjistil, že bydlí až na Moravském předměstí.
Moje máma chodila s klukem, který když musel jít na vojnu se jí zeptal, jestli na něj počká a ona řekla že ne.
Takže mi přijde, že tyhle dva se celkem hledali.
Máma byla servírka, kvůli který se objednávky jen sypaly, měla patku jako Viky Cabadaj a její tehdejší oblečení je vrchol mého současného šatníku.
Táta byl takovej Lukáš Vaculík. Truhlář, kterýho na letmý pozdrav pouštěli na diskotéku do Avasu, a fronta za ním mohla být nespokojená jak hlasitě chtěla.
Chodili spolu rok a pak se vzali. Pamatuju když mi vyprávěli, že to stačí. Že když víš, že je to to pravé, nepotřebuješ víc.
Potom měli dvě děti. Bráchu a mě.
Když chtěli jít naši do kina, babička nás odmítala hlídat, protože řekla, že co mají kde courat, když mají děti. A tak nás hlídal strejda Tonda a koukal u toho na Vetřelce.
Jako malí jsme jezdili na dovolené po Čechách. Do Českého ráje, na Šumavu, do Beskyd, na Vysočinu a já se někdy cítila hloupě. Když po prázdninách spolužáci vyprávěli, že byli na Maledivách nebo v Karibiku a já že u Martina v Bítouchově. Ale teď už jsem za to ráda. Těžko totiž srovnávat Maledivy a Bítouchov. Pochybuju, že mají na Maledivách mloky a rokli smrti.
Na televizi jsme mohli koukat jen s dovolením. Když jsem šla třeba za mámou a rafinovaně se zeptala, jestli si můžu něco pustit, řekla vždycky že plyn.
Taky rafinované.
Předsevzala jsem si, že tyhle hloupý řeči nikdy nepodědím, ale myslím, že se to nepodařilo.
Když jsem chodila na základku, měla jsem problémy s matematikou. Můj táta šel potom za panem učitelem, aby se zeptal kde je problém, jenže on si myslel, že ho chce táta zbouchat. Nechápu proč by měl jít můj táta zbouchat učitele, protože mi nešla matematika. Měl prostě jen takovou větší péřovou bundu. Nakonec jsem z matematiky o pár let později i odmaturovala, takže to ale možná pomohlo.
Když jsem řekla, že chci jít na střední Stavebku, řekli mi naši „Tak jo.“.
Když jsem řekla, že mi paní profesorka doporučila dát se spíš jiným směrem, přihlásili mě naši na kroužek dramaťáku.
Když jsem se do divadla zamilovala, vyčetla jsem jim, že mě tam nedali už dávno.
Když jsem potom řekla, že nechci jít na vysokou architekturu, řekla mi máma, že to je dobře, protože bych stejně asi nebyla dobrá architektka. A měla pravdu.
Když jsem řekla, že se chci přihlásit na produkci, ani jeden se nezeptali, co to ta produkce je (i když myslím, že to tenkrát přesně nevěděli).
Jednou se můj táta účastnil soutěže v páce, kterou u nás v Hradci na Masarykáči pořádal Jim Beam. Nevěděla jsem ani co to je. Dostal se ale až do finále, kde seděl proti takovýmu vazounovi. Měl na první pohled jasně menší šanci vyhrát. Mě bylo asi šest a stála jsem dole pod podiem. Táta věděl, že ten vazoun má proti němu navrch a že mi nebude vadit když prohraje, ale taky viděl že mu hrozně křečovitě držím palce. A tak taky držel. Křečovitě. Až tu soutěž ukončili a prohlásili jako vítěze oba. Vazouna i mýho tátu. A já pak křičela, že táta vyhrál. A taky že jo. Vyhrál tílko s logem Jima Beama, které má doteď.
Moje máma zase vystudovala vysokou školu ve čtyřiceti letech. Když si vzpomenu, že já to chtěla vzdát, a to mi bylo 27, hodně ji obdivuju. Když psala máma diplomku, jedli jsme doma jen chleba a kečup. Ale stálo to za to. Já jí pak pomáhala s nějakýma tabulkama lidí v insolvenci a od té doby znám to slovo. Asi to pomohlo, protože diplomku obhájila a právem jí dali před kancelář jmenovku s titulem Bc. A taky víc peněz. A prý ale i víc práce a zodpovědnosti, tak je otázka, jestli to stálo za to.
Když jsme byli malí, tak jsme se s bráchou nesnášeli. Řekla jsem jednou dokonce, že bych si přála mít radši sestru. Pak mě to ale mrzelo. Taky jsem ho jednou kousla do nosu, protože mě hrozně zajímalo jaké to je. To mě pak taky mrzelo, ale zároveň jsem byla spokojená, že už vím jaké to je. Nespočetněkrát jsem se cíleně rozbrečela, aby dostal vynadáno a většinou mi to prošlo. On mě za to potom několikrát bodnul klackem, když jsme si hráli na indiány, nasypal mi svědící prášek do kalhot a jednou mě kopnul do oka až jsem z toho měla monokl.
Nevím jestli to byla srovnatelná odplata. Musela jsem s tím chodit na plavání a paní učitelka mi řekla, že kdyby se mi dělalo špatně ať jdu z vody.
Moji rodiče si vždycky vědí se vším rady. To jsem obdivovala. Když nám domů přišla nějaká obálka, tak věděli co s ní. Třeba inkaso. Doteď pořádně nevím co to je a tak jsem ráda, že mi to domů nechodí.
Teda myslím…
V září spolu byli 36 let. To je víc než kolik mi je a to mám pocit, že už jsem zažila snad všechno.
Jsou vlastně hrozně odlišní, ale zároveň tak skvěle kompatibilní.
Máma nerada tancuje a táta by protančil střevíce.
Táta neumí chodit na nákup, ale máma je v tom mistr.
Máma si nikdy neumí nic představit dokud to není hotové a táta má všechno od začátku do detailu promyšlené.
Oba z nějakého důvodu nemůžou cítit krupicovou kaši, ale já a brácha ji milujeme. A jak říká Martin, ta se nejlépe dochutí solí na špičku nože.
Táta nikdy neví co si vzít na sebe a máma zase nejlíp vždycky ví co si na sebe mají vzít všichni. I ti co se vůbec neptali.
Táta se umí rozčílit kvůli blbosti a máma ví, že v tu chvíli má být zticha.
Máma si zase myslí, že ví všechno nejlíp a táta jí to nevyvrací, protože za ty roky ví, že to stejně nemá smysl. Nejhorší je, když se pak potvrdí, že měla zase pravdu.
Říká se, že když chceš vidět, jak bude vypadat, tvoje holka až bude starší, podívej se na její mámu. A já si myslím, že když se někdo podívá na moji mámu, tak si na mě rovnou musí jít stoupnout do fronty.
Můj táta je sice už dlouho šedivej, ale udělal z toho svoji přednost. Otáčí se na ním kdejaká sukně. Mladá i stará.
Jak říká Rory Gilmorová „Je to hrozný mít tak atraktivní rodiče“..
Můj táta je mezinárodně uznávaný odborník na stejnokrojové knoflíky a mojí mámě zase volají mí kamarádi, když nevědí jak podat přehled OSVČ na sociální správu.
Každý má v životě lidi, u kterých mu ostatní mohou závidět, že je zná.
Pravdou ale je, že to nemusí být Lukáš Vaculík nebo Viky Cabadaj.
Může to být bývalá servírka a bývalý truhlář.
2022-12-13, TT
