Když jsem byla na stáži v Českém centru Budapešť, slavili jsme tam tenkrát 25. výročí od jeho založení. Připravovali jsme kromě výstavy, o které už jsem psala, také speciální vydání novin.
Dostala jsem tehdy za úkol napsat článek, který měl reflektovat mé, byť časově omezené, ale rozhodně nezapomenutelné, působení v roli stážisty. Finální verze vznikla až napotřetí, protože usadit se ve stážistické židli v Maďarsku se mi chvíli nějak nedařilo. Ale o tom někdy příště.
Jednu dobu mělo České centrum tento článek publikovaný i na webu, jakožto lákadlo pro potenciální zájemce.
Už ho ale stáhli. Asi se ten nápor nedal zvládnout.
Ze života stážisty
Je 7:47. V Sip utca 5 zvoní budík. Zbytečně. Stejně nikdy před 8 hodinou nevstanu. Nechápu, proč si ho pořád nastavuju.
Když je 8:15, vylezu z postele a jdu si vyčistit zuby.
Vzhledem k sofistikovanému vytápění našeho sdíleného bytu je pro přechod do koupelny ideální navléct se do zimní kombinézy a palčáků. Do kombinézy se ovšem takhle po ránu obtížně leze a v palčácích se špatně čistí zuby. Postačí tedy dostupný župan. V kuchyni si téměř poslepu uvařím čaj a namažu chleba. Nejde o to, že bych snad nebyla dostatečně probuzená, ale v kuchyni nemáme okna a když rozsvítím světlo, jeho paprsky dopadnou velkými nadsvětlíky do pokoje mého spolubydlícího. Je to Němec a vstává pozdě. Já jsem zase loajální spolubydlící a tak ho nechci budit.
Snídani si odnáším do pokoje, protože v něm mám teplo i okna.
Po snídani tradičně zjišťuji, že nemám co na sebe.
Když si vezmu něco barevného kolegyně Panka si toho všimne a ocení to. Raději ale ne nic červeného, to je výhradní specialita ředitelky Lucky. Když budu moc nalehko, Flóře z toho bude zima.
Ach jo, život stážisty není lehký, to si pamatujte.
V 8:52 vyjdu z bytu na pavlač. Nadechnu se. Tohle retro a zároveň maďarská klasika mě nepřestává bavit.
Nastává ovšem další dilema. Kudy do Českého centra jít. V úvahu připadá cesta pěšky po Wesselényi u., zkratka Goszdu udvar nebo procházka přes Klauzál tér. Těch možností je ještě 4x tolik. Trochu moc přemýšlení na jedno ráno.
Pojedu žlutým metrem, rozhodnu se nakonec. Mám ho ráda. Vypadá jakobyste se vrátili v čase nebo prošli nástupištěm 93/4. Je to zároveň jediné podzemní metro, do kterého musíte jít po schodech nahoru.
Cestou na stanici Deák Ferenc Tér se stavím pro cappuccino. Kávu sice nepiju, ale líbí se mi mít ranní rituál. Takový, který nespočívá ve strachu, že si ve tmě namažu na chleba, krém na boty.
Kolegové Panka a Martin mě naučili maďarsky větu „Prosím jedno pivo.“. V hipster kavárně se rozhodnu okouzlit místního baristu tím, že slovo pivo zaměním za cappuccino. Řeknu to lámaně, ale usměje se. Je jisté, že tyto mé pokusy o maďarštinu lidem přijdou roztomilé. Zklamáním pro nás oba je ovšem můj dovětek „to go“. To mě totiž maďarsky ještě nikdo nenaučil.
Ach jo, život stážisty není lehký, to si pamatujte.
Ve vestibulu metra minu sedm, v peřinách zachumlaných, bezdomovců a říkám si, jaké to asi je, nemuset mít budík na 7:47.
Když dorazím na stanici Kodály körönd, spolu s hlasem v metru si trénuji svou výslovnost. Je dobrá. Až bude příležitost, někoho s ní zase zkusím oblažit.
V kanceláři Českého centra se vesele pozdravíme a já opět zjistím, že nemám kde sedět. Málo stolů a moc lidí, kteří chtějí pracovat.
No naštěstí je vždy někdo ochotný přestat, jen abych mohla já.
V tom se z vedlejší kanceláře ozve hlas naší ředitelky Lucky: „Začíná porada!“
„Jo a pekla jsem!“
Jo jo. Život stážisty je skvělý, to si pamatujte.
2022-11-29, TT
