„Dělat výběrové řízení je jedna z nejzábavnějších věcí na světě!“
Tereza, 29 (produkční)
A to není jediná věc, ve které jsem se v životě spletla.
Článků na téma „jak napsat dobrý životopis“ nebo „co byste nikdy neměli psát do motivačního dopisu“ je na internetu až až. Já nejsem žádný personalista, abych tady rozdávala erudované a certifikované rady. Kdybych byla profesionál v tomto oboru, jistě bych po třech 40minutových pohovorech neodcházela natolik vyčerpaná, že jsem doma musela jen mlčet a koukat do zdi. Také bych kromě schopnosti zeptat se, ovládala i svoje emoce. Troufám si říct, že HR specialista by u bodu „výborná znalost pc“ nepoložil doplňující dotaz: „Takže umíte používat tabulky?“ s osobním komentářem: „No protože, když někdo nemůže najít v Excelu půl hodiny nějaký tlačítko, to já nemůžu vystát!“
Přišlo jich necelých čtyřicet. Životních spisů, opisů i výpisů a stejný počet ne vždy motivačních a ne vždy dopisů. Když to člověk chce brát vážně, zabere i pár hodin než se tím prokouše, a tak si chtě nechtě začne vytvářet jakýsi vlastní eliminační systém. Jakožto profesionál jsem samozřejmě nakonec přečetla poctivě všechno. Ale i proto možná nastaly chvíle, kdy jsem pronášela věty jako: „Prosím už ne. Proč zrovna já? Au, moje oči. Za co mě trestáš?“
Bylo to například u životopisů:
- které dorazily ve Wordu
- které vypadaly vizuálně jako stránka Vtipy, tipy, triky z Kačera Donalda
- které vypadaly vizuálně jako stránka Láska, sex a trápení z Bravíčka
- kterým scházel už jen Comic Sans MS
- rozsahem na čtyři stránky, které mapovaly uchazečův život již od porodnice
- které o uchazeči neřekly vůbec nic
- které neměly fotku (vím, že to není žádná podmínka, ale každý se rád podívá a nechá na sebe zapůsobit ten proslulý první dojem)
Zjistila jsem také, že motivační dopis:
- nemusí vůbec zrcadlit motivaci
- je místem, kde se potenciální zaměstnavatel dozví například i o složitých vztazích s bývalou tchýní
- může mít jen dvě věty, z nichž první zní „Jmenuji se… “, a druhá „Posílám vám životopis.“
Existují motivační dopisy, u kterých vám při osobním pohovoru dojde, že je rozhodně nepsal ten stejný člověk.
Po té nekonečné záplavě písmen a pocitu, že jsem během jednoho večera přečetla Zločin a trest, jsem si zcela otupěle myslela, že to nejhorší mám za sebou. Omyl. To nejhorší teprve přišlo.
„Co si proboha vezmu na sebe?“
Moje máma mi jednou vynadala za to, že jsem šla na pohovor v riflích. Co na tom, že je mi třicet a co na tom, že jsem je cíleně doplnila formálně vypadající bílou košilí. A to myslím ani neví, že jsem si původně chtěla vzít béžové tričko se zeleninou. Přišlo mi, že vtipně vystihuje mou veselou a kreativní osobnost. Můj kluk mi ale řekl, že v něm z dálky vypadám jako nahá.
Na to místo mě nakonec nevzali.
Nevím jestli to bylo kvůli těm riflím, nebo protože jsem vypadala moc oblečená.
S výběrem oblečení k pohovoru jakožto uchazeč tedy zkušenosti mám. Ale jaký outfit se hodí na druhou stranu stolu? Při pohledu do skříně jsem zjistila, že žádnými jinými – neboli slušnými kalhotami nedisponuji. Pak mi to ale došlo. Výjimečně je to naopak. Já přeci nepotřebuju nikoho oslňovat a nemusím se tvářit, jakože se nedejbože umím vhodně obléknout. Ať každý rovnou vidí, s kým má tu čest a s kým bude muset sedět v jedné kanceláři. Takže jsem si vzala holinky.
Moje kolegyně Kamila to vyhrála. Byla totiž v karanténě a připojila se na pohovor vždy jen přes obrazovku počítače. Narozdíl ode mě mohla tedy využít stejné výhody jako mají televizní moderátoři – nahoře office, dole párty.
A takhle jsme si pozvaly – z papíru vybrané – holky a kluky na osobní setkání.
Naše strategie byla jasná, nechceme nikoho dusit otázkami, kde se vidí za pět let. Požádáme je, ať se nám představí, zeptáme se stručně na jejich relevantní zkušenosti a proč by chtěli pracovat zrovna u nás. U této otázky se navíc nikdy neutají fakt, že je jim ve skutečnosti jedno, kde budou pracovat, a že poslali životopis na 17 inzerátů a teď jen čekají, kde to vyjde.
Jakožto neprofesionál v HR bych zde ráda shrnula pár svých získaných poznatků:
- Zdá se, že papír snese všechno, ale já ne.
- Nebuďte přehnaně snaživí.
- Nemám ráda, když si uchazeč neprojde webové stránky a ani se nenamáhá to předstírat.
- Není dobré na dotaz zdali si dáte vodu nebo kávu odpovědět, že byste si dali fair trade cappuccino z ovesného mléka bez laktózy.
- Přijde mi lepší nepoužívat sprostá slova. Jasně, nemusíme si hrát na to, že všichni mluvíme pořád slušně, ale radši u pohovoru neříkejte, že „chcete odejít, protože váš současný šéf je debil, ale ať to uchováme v tajnosti, jinak byste měli průser.“
- Neříkejte taky jako hlavní důvod vašeho zájmu o práci u nás, že se vám líbí představa mít si kam sednout a kam si položit tašku.
- Neposílejte přihlášku do výběrového řízení dva dny po deadlinu se slovy omlouvám se, že píšu dva dny po deadlinu.
- Taky působí trochu zvláštně, když ji pošlete 7 minut po zveřejnění inzerátu.
- Neříkejte, že chcete pracovat v galerii, protože se vám líbí, že se tam vystavují obrázky.
- Není ostuda nemít žádné produkční zkušenosti, stačí to přiznat a zmínit, že čtete jeden blog, který vás ale připravil na všechno.
- Buďte odolní vůči stresu – já totiž odolná rozhodně nejsem, takže tady v tom kanclu někdo být prostě musí.
Osobně dám hodně na první dojem a sympatie. Není ale zároveň tajemstvím, že můj odhad na lidi je dost mizerný. Narozdíl od Kamči – ta je z nás dvou ten sociolog a analytik. Vidí lidem pod kůži. Někdy doslova. Takže pozor co o vás řeknou záděry na prstech. Taky se nijak netajím tím, že se mi jen tak někdo nezavděčí. Nemám třeba ráda příliš hezké, příliš talentované a příliš ambiciózní holky. Taky nemám moc ráda holky, co se jmenují Tereza.
Dělám si srandu. Hezké, talentované a ambiciózní Terezy mám nejradši.
Pár věcí se zároveň musím do příště naučit.
- Třeba, že není nutné strávit hodinu s někým, u koho po třech minutách víte, že to není „váš“ člověk. Ukončit pohovor po podání ruky nebo po prvních dvou větách tak, aby to nebylo do očí bijící, ale prostě zatím neumím.
- Je důležité volit správné dotazy. Někdy si s dotyčným skvěle pokecáte, ale když odejde, zjistíte, že vůbec nevíte, jestli se třeba nebojí telefonovat. Nebo telefonovat s Davidem Černým.
- A také, že na pohovor, na kterém se hodláte ucházet o práci, není vhodné obléct si rifle (které k mé nelibosti neměl ani jeden).
Jestli chcete být produkční buďte komunikativní a mluvte v souvislých větách, buďte zodpovědní a zkuste se podívat kam jdete na pohovor, buďte pečliví a nastudujte si Excel, mějte schopnost týmové práce, abychom tomu stresu mohli odolávat společně a zároveň buďte samostatní a pořád se na něco neptejte.
Mějte zároveň na paměti, že nevadí říct, že nevíte, neznáte nebo neumíte. Buďte radši sami sebou.
Jak se ale říká „vocaď pocaď“. Já se jednou na pohovoru do Radia Wave rozhodla, že budu sama sebou a na otázku odpověděla upřímně.
Moji kamarádi ze mě mají dodnes legraci. „Ty jsi vážně lidem z Radia Wave řekla, že posloucháš Coldplay?“
A víte co? Jestli mě má mít někdo rád, tak takovou jaká jsem. A to platí i pro kandidáty. Nezáleží na tom jestli má na sobě rifle, nezná Gerharda Richtera nebo nečte žádný produkční blog. Důležité je nasazení a ochota učit se novým věcem.
P.S. Kdo je Gerhard Richter si ale být vámi urychleně dohledám.
2022-10-18, TT
