Jsou chvíle, kdy to, že jsem produkční je úplně k ničemu.
Jsou chvíle, kdy si přestanu stěžovat, že toho mám moc a lidi kolem mě jsou neschopní a přidělávají mi práci.
Jsou chvíle, kdy jsem ráda, že jsem produkční a ne stevard lůžkového vlaku na trase Praha–Curych.
Někdy mě až překvapí, jak jsem v reálném životě neschopná. Při mojí poslední cestě do zahraničí se mi sice podařilo úspěšně koupit včasnou jízdenku na spací vlak do Curychu, ale bohužel jsem byla nepozorná a místenky byly do kupé, určeného pro muže. Když jsem to den před cestou zjistila, strávila jsem 20 minut na zákaznické lince Českých drah, kde mi paní sice chtěla pomoct, ale nezmohla s tím nic a hovor zakončila větou: „Snad nebude tomu přistoupivšímu muži případně vadit, že jste žena.“.
V den odjezdu to nejdřív vypadalo, že vlak nakonec nejede vůbec a potom, že jede pouze do Tábora. No, věřím, že to tam může být na 4 dny taky pěkný, škoda jen že v Curychu na nás čekají kamarádi Anička a Michal.
Po cestě na nádraží jsem se stavila ve směnárně, abych měla alespoň základní kapitál. Chlapík těsně přede mnou se bohužel rozhodl zřejmě uschovat veškeré své (nemalé) úspory do švýcarské měny a se slovy: „Beru všechno, co máte!“, rozhazoval rukama směrem k obsluze u okýnka, div mu z nich nevypadly ruličky bankovek. Moje zoufalá, ale rázná žádost: „Tak alespoň 40 franků mi snad necháte, ne?“ nakonec padla na úrodnou půdu a chlapík velkoryse souhlasil, že mi směnárník může nechat celou padesátku.
A to byl snad jediný cestovatelský úspěch.
Dobrodružství začíná
Paní na informacích nás ujistila, že vlak jede. Ale je výluka.
Jak jinak.
Sdělila nám, že tedy pojedeme vlakem z Prahy do Olbramovic. Ale pozor, tam už to dál nejede, nejsou tam koleje.
Překvapivě.
Přestoupíme prý na výlukový autobus do Chotovin a tam už na nás bude čekat ten spací vlak do Curychu.
Logicky.
Na nádraží se nás ujal milý pan stevard, připravený o nás pečovat celou cestu. Přestože byl sám poněkud nesvůj z nepřítomnosti svého lůžkového vozu, vysvětlil nám průběh cesty a požádal naši skupinku, ať se držíme pospolu. Poučeni od paní z informací jsme se plánu cesty už tolik nedivili.
Ve vagonu se sešlo zajímavé osazenstvo. Dvě seniorky s kufry velikosti „jedeme uložit všechen svůj majetek do Švýcarska“, malý kluk s maminkou a babičkou a čtyři cizinky, které měly teprve zjistit, jak my tady v Čechách cestujeme.
Zoufalý smích se mi linul z úst už po prvních 5 minutách cesty. Naštěstí nás brzy přišel zachránit pán s vozíčkem plným občerstvením. Usoudili jsme, že abychom tuto cestu přežili, dopřejeme si něco ostřejšího. Dostali jsme dvě možnosti. Gambrinus 10° nebo Budvar 12°. Zoufalost se prohloubila, když jsem souhlasila s objednávkou „od každého jedno“ a smích se začal měnit v pláč při větě obsluhy: „Tak to bude za 90.“
Tyhle orosené plechovkáče jsou zřejmě nějaká jihočeská příprava na švýcarské ceny.
Těsně před konečnou stanicí naší lokálky, strčila do kupé hlavu průvodčí, se slovy: „Vy jedete do Benešova?“ Absurdní situaci podtrhnul stevard (zatím stále neexistujícího lůžkového vozu), když na ni pohotově vykřikl: „Nene, oni jedou do Curychu!“
Při pohledu na vzdalující se ceduli s nápisem Senohraby, se mi tomu skoro nechtělo věřit.
Přímá linka Chotoviny–Curych
V Olbramovicích, jejichž nádraží bylo prostoupeno nečekaným pachem hnoje, vystoupilo z vlaku 12 lidí. Pro ty byly před nádražní budovou připraveny 4 autobusy. Tuto předimenzovanou situaci nebylo možné příliš korigovat, jelikož nikdo přesně nevěděl kudy kam. Na všech autobusech bylo napsáno „směr Olbramovice“, kde jsme ovšem jaksi stáli. My, kufry i všudypřítomný zápach.
Potom, co každý nastoupil do jiného autobusu, musel stevard zase všechny postupně vytáhnout a umístit lidi a lodní kufry starých dam, do spoje směřujícího do Chotovin. Ve chvíli, kdy se naše skupinka ocitla v té správné Karose, mohl si alespoň na chvíli oddychnout.
Skupina cizinek se nestačila divit. Nejenže nebýt rychlého zásahu stevarda, odjely by před chvílí autobusem do Heřmaniček, ale byly překvapené, jelikož netušily, že když si kupovaly jízdenku na spací vlak do Curychu, pojedou Karosou do Chotovin.
V Chotovinách jsme se opět shromáždili a čekali na vlak, který dle instrukcí „přijede, ale ještě tu není“. Místa znalý chlapec, ve vestě v barvě zvýrazňovače, nás ujišťoval, že vlak dorazí brzy. Když se po chvíli vrátil a oznámil nám, že „vlak tu ještě není, ale už je rozhodnuto kam pojede“, musela jsem se štípnout, abych se přesvědčila, že nejsem v Jiříkově vidění.
Stevard nám řekl, že vlak tu sice ještě není, ale jdeme na něj čekat, tam kam přijede. Smysl to moc nedávalo, ale všichni jsme ho poslušně následovali. Když vlak dorazil, zjistili jsme, že v Chotovinách je bohužel nástupiště kratší než vlaková souprava. Abyste se tedy dostali do posledního vagonu, musíte jít skrz všechny ty předchozí. Přeskákat po štěrkovém náspu bychom my batůžkáři zřejmě zvládli, ale seniorky s kufry na kolečkách velikosti „my tam jedeme na měsíc”, asi spíš ne.
Lůžkový gang a jiné historky
Potom co se všichni za doprovodu různých problémů „naše kupé je zamčené, nevidím číslo 31 a kde jsou sakra Chotoviny?“ nacpali do svých dočasných budoárů, nastal klidný moment a stevard si mohl poprvé otřít kapky potu z čela.
Při instruktáži, kterou provedl postupně všem pasažérům, nás vyděsil historkami o tom, že když se nezamkneme pořádně, gang specializovaný na vykrádání spacích vlaků nás okrade o 3 000 €, v 6:50 na nás přijdou celníci (když se jim bude chtít) a pokud budeme průzkumnicky štrádovat po jiných vagonech, možná nás někde nečekaně odpojí. Nařídili jsme si budíky na 6:30, abychom mohli celníky vítat s vyčištěnými zuby a zcela jsme zapomněli na fakt, že s sebou žádná eura vůbec nemáme.
Vyděšeni, ale připraveni na vše, jsme si otevřeli lahev rumu.
Po zbytek cesty až do rána jsem si už jen lebedila, že mě nakonec žádný muž z kupé nevyhodil, o eura nás nikdo neokradl a celníkům se nakonec nechtělo, takže nepřišli.
Tento vlak končí jízdu ve stanici...
Cestovní pojištění jsem si sice koupila, ale ve vlaku zřejmě selhala wifi a platba neproběhla, což jsem se ale dozvěděla e‑mailem až o 4 dny později.
Nevěděla jsem, že ve Švýcarsku se platí roamingové poplatky a s taxou volání za 35 Kč/min., sms 9,60 Kč a 1 MB internetu za 75 Kč, jsem se ještě ve vlaku snažila stáhnout offline mapy.cz Švýcarska. Na tohle už člověk není zvyklý.
Celé 4 dny bez telefonu se ale nakonec ukázaly asi jako největší výhoda.
Po strastech s hromadnou dopravou jsme v Curychu chodili radši už jen pěšky nebo jezdili na kole.
Zjistila jsem, že to tam vypadá jako Berlín, Paříž, Amsterodam, Kodaň nebo Itálie. Že zahrádkářská kolonie v Curychu by si nezadala s tou v Malšovicích a sídliště tam vypadá úplně jako Labská kotlina v Hradci.
Často tam jsou na ulici nákupní košíky, nevím proč.
Cyklisti tam jsou pány silnic, to je v pořádku.
Lidé tam sice mluví německy, ale nedokážete jim rozumět, protože němčina se nerovná švýcarská němčina.
Domy tam mají zelené střechy, protože nad tím někdo přemýšlí.
Je tam škola, kde chcete studovat, protože má zelenou střechu a na ní grilovací spoty.
Z balkonu bytu koukáte na Alpy a když bydlíte u někoho, kdo má samozavlažovací zelenou stěnu, za hlavou se vám každých 6 hodin spustí i Niagarský vodopád.
Nikdy jsem neměla Curych na mapě míst, která bych kdy chtěla navštívit. Ale teď už mám.
Tráva je tam zelenější, spousta židlí a zákoutí, kde se může člověk posadit, a které bych chtěla vzít a přivézt k nám do Čech, bleší trhy a veřejné záchody zadarmo.
Ponaučeních jsem si z tohoto výletu odnesla hodně. Ale tato podtrhávám.
Pokud jste schopni cestovat po České republice, dokážete cestovat kdekoliv po světě.
Přestože jste produkční, pořád je možné najít povolání, ke kterým můžete vzhlížet. Třeba stevard lůžkového vlaku na přímé trase Chotoviny–Curych.
2022-04-12, TT
