Generace Y. Ti, co nevědí co se životem. Milovníci avokádových toastů ke snídani. Lidé, kteří dospívali na prahu milénia. Ti, kteří požadují flexibilní pracovní dobu i místo zaměstnání. Následníci generace X. Ti, co si z přepracovanosti udělali životní styl a mnoho dalších trochu negativních pojmenování.
To jsou mileniálové.
Lidé, kterým je 30, ale vypadají na 40. Ti, co si musí vždy vědět rady. Milovníci čehokoliv, co si stihnou dát ke snídani. My, kteří jsme dospěli, když jsme dokázali zprodukovat tři výstavy najednou. Ti, kteří požadují flexibilní pracovní dobu i místo zaměstnání, ale nikdo jim to nedá. Ti, kteří jsou přepracovaní, ale nikomu to necpou a mnoho dalších trefných pojmenování.
To jsou produkční.
Když si zadáte do Googlu slovo mileniál, mezi titulky článků vám nevyjede nic moc pozitivního.
Když si do Googlu zadáte slovo produkční, nevyjede vám… nic moc.
Pořád říkám jak to máme my produkční těžké. Teď si ale vezměte, jak jsou na tom produkční mileniálové!
Jako produkční bychom měli být z podstaty věci rozhodní. Měli bychom se umět postarat o všechny kolem sebe, ať už potřebují proplatit faktury, zajistit ubytování nebo sehnat do instalace cihly. Jak to ale zvládnout, když jako mileniálové nevíme co se sebou, v životě se stále hledáme, zjišťujeme co vlastně chceme a váháme, jestli má naše práce vůbec smysl?
Být produkční mileniál je zkrátka složité.
A jde to vůbec?
Já jsem se narodila v devadesátkách a podle všech lifestylových článků, průzkumů a stavu mysli, jsem čistokrevný mileniál. Moje práce produkční mě z tohoto „ideálního“ nastavení ale stále vytrhává a hází mi klacky pod nohy.
A tak, když se sejde moje mileniálské a produkční já, první zmíněné si klepe na čelo, jak to to druhé vede.
Mileniál: Já kladu důraz především na svůj osobní život a odmítám ho obětovat práci.
Produkční: Osobní život? Jo, no myslím, že něco takového existuje, ale nepamatuju si víkend, kdy bych nevyřizovala pracovní e‑maily. Když je neděle a hrajeme, tak jdu zkrátka do divadla. A jasně, že si vezmu na starosti tu večerní akci, i když mám teda v ten den narozeniny.
Mileniál: Chci mít alespoň jeden den v týdnu homeoffice.
Produkční: Hezká představa. Jenže produkční je většinou suport všech ostatních, kteří potřebují něco vyřešit, zařídit, vytisknout nebo vyzvednout v kanceláři. No a obrátí se na ni, protože oni mají přece homeoffice.
Mileniál: Snažím se mít rozumně nastavený work life ballance.
Produkční: Mám tři práce.
Mileniál: Proč se o nás říká, že jsme líní?
Produkční: To nevím, já mám tři práce.
Mileniál: Požaduju vyšší životní úroveň.
Produkční: Mě asi stačí ty cappuccina, co si můžu dovolit.
Obě souhlasně: Škoda, že nám bylo v těch devadesátkách 5 let a nemohly jsme si nahrabat provozováním pochybných podniků.
Mileniál: Chci mít 4denní pracovní týden nebo alespoň 6hodinový pracovní den.
Produkční: Já taky, ale pracuju 12 hodin denně.
Mileniál: Chci být za svou práci adekvátně ohodnocena. Logicky.
Produkční: Blbý je, že pod slovem adekvátně, si každý představí něco úplně jiného.
Jsou ale i chvíle, kdy se překvapivě shodnou:
Mileniál: Práce mi musí dávat smysl.
Produkční: Tak to je jasný, o penězích to skutečně není.
Babička mojí kámošky jednou řekla: „Vaše generace je taková hrozně rozsoustředěná. Pořád mačkáte ty vaše tabletky.“
A měla pravdu. Ale podle mě je to lepší, než je polykat.
Ať už jsme produkční, mileniálové nebo obojí, bereme si toho moc. Máme pocit, že musíme stále sobě i okolí něco dokazovat. Nejsme líní, jsme jen trochu nešťastní. Máme neomezené možnosti v pracovním i osobním životě, až nás dusí představa, že stejně nikdy nestihneme všechno. Potýkáme se s vyhořením ve dvaceti i ve třiceti. S tím, že naši nadřízení jsou stále spíš Generace X a tak nám moc nerozumí. Jsme nespokojení, ale přitom nevíme, přesně co chceme.
Vzpomínáme na filmy s Lindsay Lohan, Drew Barrymore a říkáme si, co by se stalo, kdybychom stejně jako Gwyneth Paltrow stihli nebo nestihli tohle metro. Změnilo by to nějak náš život… k lepšímu?
Když jsem byla malá, oslava vysvědčení v Mekáči, byla největší gastro zážitek. Když se rodiče zapomněli s večerkou a já, tváříc se jako partyzán, viděla kousek Akta X, druhý den měli o přestávce kluci a holky oči navrch hlavy.
Dneska je Mekáč to jediné, co je po cestě z práce v 11 v noci otevřené, a je to doslova dodavatel poslední instance. Zároveň každý den doufám, že v čase Akta X, budu už 2 hodiny spát.
Chci mít doma uklizeno, vědět co v životě chci, mít vypráno, vyřízené e‑maily, na stole čerstvé květiny, využívat možností co mám, mít ustláno a čerstvě povlečeno, nechodit z práce do práce, pěstovat kytky, které jsou zalité a není na nich prach, utěrky a ručníky co nesmrdí, dostatek toaletního papíru na záchodě, jet na dovolenou bez počítače, chci vypadat hezky, být adekvátně ohodnocena, nemít u stropu pavučiny, nebýt líná, nemuset si umýt nohy pokaždé, když se doma projdu bosa, číst před spaním knihy a nevyřizovat e‑maily, vědět, kdy mají kamarádi narozeniny a nezapomenout jim popřát, nestěžovat si a věnovat se dostatečně rodině i sama sobě.
Nic z toho upřímně řečeno nezvládám a tak jsem někdy nespokojená a nešťastná, ale protože jsem mileniál, nebojím se to říct.
U všemohoucího avokáda ale věřím, že se bude mým pokojovkám dařit, lidstvo dokáže bojovat s klimatickou změnou, nastavím si vyhovující work life ballance, nebudu přelétavá, budu dávat přednost osobnímu životu, dokážu pečovat o domácnost, nebudu si pořád stěžovat a dokážu žít i bez homeofficu.
K tomu mi dopomáhej cappuccino z ovesného mléka.
Je 8:00. Zvoní mi budík. Zatípnu ho a pohledem na telefon zjistím, co mi přišlo přes noc do mailové schránky.
S kartáčkem v puse zkontroluju nově se klubající listy mojí monstery. Zaliju fikus lyrata a v bundě z druhé ruky se vydám na kole do práce.
Jmenuju se Terka a žiju s tím, že jsem produkční i mileniál.
Je to složité. Ale jde to.
2022-04-26, TT
