Studovala a bydlela jsem v Brně v době, kdy letěly barevné visací náušnice, oční stíny a výstřední nadkolenky.
A ne, nebyla to šedesátá léta.
Mé produkční začátky sahají sice daleko, ale ne zas tak.
Bylo mi 20, byla jsem čerstvě nepřijatá na DAMU a tak jsem šla studovat do Brna obor Teorie a dějiny divadla (dočasně samozřejmě).
Z nějakého důvodu jsem tenkrát hrozně toužila bydlet v bytě s výhledem na Mahenovo divadlo, z dílny slavných architektů Fellnera a Helmera (jejichž jména jsem slyšela poprvé před pár měsíci u přijímaček). Učím se ale rychle, takže si ti dva mé nově renesanční i brněnské srdce, jednoduše získali. Povedlo se mi najít byt v Divadelní ulici (Divadelní? Asi osud!) naproti. Holky, co tam bydlely, mi ale řekly, že ulice sice sedí, ale výhled z okna je do světlíku. Tak jsem odmítla. Možná to byla chyba, jelikož jsem se potom s mým bráchou, v té době už ostříleným Brňákem a kamarádem Standou, přestěhovala do bytu u parku Lužánky.
Použití slova byt, by se ovšem nepochybně dalo v tomto případě považovat za klamavou reklamu.
Bydleli jsme spolu s dalšími sedmi lidmi (je dost možné, že jich bylo víc, jelikož ten byt měl tolik temných zákoutí, kde se pod matrací něco hýbalo, že doteď není zcela jasné, kolik lidí a zvířat tam vlastně bydlelo). V pokoji jsme byly tři holky a malé štěně. To bylo roztomilé jen do chvíle, kdy jsem lovila psí chlupy úplně odevšad a pravidelně přicházela domů hladová, k prázdné lednici, jejíž obsah roztahalo roztomilé štěňátko po celém „bytě“. Pamatuju, že jsem tenkrát docela často hrála hru „země je láva“, kterou hrají děti ve školce a snaží se přemisťovat pomocí čehokoliv, jen ne nohama a po zemi. A koupelna? Ta tam byla. Tím bych to uzavřela.
Potom co nám už posté roztomilý pejsek vytáhl párky z ledničky, někdo si poněkolikáté udělal do mého hrnečku na čaj kafe a Standovi pejsánek rozkousal sluchátka, řekli jsme si dost.
Sebrali jsme svých pár okousaných švestek a přestěhovali se do bytu ve čtvrti Černá pole. Vila Tugendhat to ale bohužel nebyla. V novém bytě nás bylo už jen pět (zcela určitě), tři v pokoji jsme ale zůstali. Brácha na matraci na zemi, Standa na gauči a já na rozkládacím lehátku po dědovi. Když nad tím tak přemýšlím, škoda, že jednou nebudu ministryně kultury, protože tyto mé začátky by stálo za to sepsat do nějakých pamětí.
Tenkrát jsem ještě neznala pojem hygge, ale teď už vím, že mé bydlení v Brně, hygge rozhodně nebylo. A tak mi nezbylo nic jiného, než trávit dny i večery ve víru kulturoměsta.
A možná to tak mělo být.
Nejprve jsem hledala brigádu jako uvaděčka v nějakém z vyhlášených divadel, ale všude měli plno. Tak se stalo, že jsem začínala v půdním patře domu pánů z Fanalu, jako stážistka Divadla U stolu. Zadarmo, za to ale hned jako plnohodnotná součást tříčlenného týmu divadla.
Můj první úkol byl, vypsat do tabulky všechny adresy z jednoho hromadného e‑mailu, kde odesílatel neskryl příjemce do skryté kopie. A takové kontakty zadarmo se mohou hodit, no ne?
Byla jsem taky asistentka režie (aniž bych tenkrát přesně věděla, co to znamená). Seděla jsem na zkouškách inscenace Teď na krk oprátku ti věší. Jméno Francois Villon už jsem sice párkrát slyšela, Carmina Burana pro mě byla ovšem novinka. Zapisovala jsem režisérovi poznámky a plánovala časy zkoušení.
Roznášela jsem letáčky, dělala rešerše a pomáhala připravovat premiéru.
Jak to tak bývá, neplacená stážistická pozice mě posunula i dál. Díky známosti z divadla, nejen že jsem začala pracovat v kavárně hned vedle divadelní fakulty JAMU, ale také jako produkční festivalu Divadelní Lunapark aneb divadlo ke kávě. Akce, která spojovala ty nejlepší brněnské komodity – kulturu a kafe. A já se poprvé ocitla v pozici, kdy jsem domlouvala podmínky, říkala někomu (hercům) v kolik a kde má být a dohlížela na to, aby tam byl.
V Brně jsem vlastně zažívala taková svoje produkční poprvé:
Poprvé jsem mohla být u zkoušení celé inscenace.
Poprvé jsem zažila první čtenou.
Poprvé jsem na ni měla udělat kávu a nevěděla jsem jak.
Poprvé jsem seděla vedle lidí, co si říkali herci a cítila se výjimečně.
Poprvé jsem organizovala festival.
Poprvé když někdo volal: „Je tady nějaká produkční?“ tak myslel mě.
Pamatuju si, jak jsem mámě a tátovi poslala e‑mail s textem:
Ahoj taťko a mamko:-)
posílám vám nové stránky Brněnského lunaparku. Abyste věděli o co vůbec jde a co tady pořád tak dělám. Dokonce sem uvedená v sekci "Kontakty" i s mou funkcí :-)
Byla jsem na to pyšná.
Kávu sice stále připravit neumím, sedět vedle herců mě už ale tolik neznervózňuje.
Došla jsem k tomu, že když jste produkční v Brně, máte tu výhodu, že je všechno po ruce, protože je tam od sebe vše vzdáleno max. asi tak 7 minut chůze.
Všichni tam byli milí, měli se rádi a pomáhali si.
A když se člověk nestihl nasnídat, naobědvat nebo navečeřet, vždycky si mohl dát na „Čáře“ párek v rohlíku za 12 korun.
Byla to zkrátka skvělá kapitola v mém životě.
Pro začínající produkční je jedním z nejdůležitějších úkolů shromáždit hlavně kontakty. A ty se v Brně shánějí zásadně v kavárně nebo v hospodě.
Spoustu lidí, co jsem v Brně potkala, mi zůstalo až doteď. Třeba Matěj.
Zůstalo mi taky hodně zážitků. Těch z divadelního baru Husy na provázku si bohužel víc nepamatuju než pamatuju, ale hodně určující bylo moje setkání s tehdy obávaným uměleckým šéfem „Husy“ – Vladimírem Morávkem.
Přihlásila jsem se jako dobrovolník do divadelního průvodu k zahájení festivalu Divadelní svět Brno. Každé divadlo tam vyšle svůj kostýmovaný průvod, soutěží mezi sebou a bláznivé Brno se rázem promění v bláznivé Rio de Janeiro. Stala jsem se součástí průvodu Husy na provázku a pamatuju si to naprosto přesně. Měli jsme se dostavit do kostymérny divadla, kde zběsile pobíhalo několik kostymérek, vlásenkářek a maskérek. Dostala jsem zánovní, ale krásné bílé šaty a se svými tehdy dlouhými kudrnatými vlasy jsem se v nich proháněla po chodbách Husy. Vypadala jsem jako princezna a taky jsem se tak cítila.
Ne však na dlouho.
Na řadu totiž přišlo předstoupení před slavného Vladimíra Morávka, který modely do průvodu kontroloval a ladil do celkové harmonie. Podíval se na mě skrze jeho typické hranaté brýle a řekl rozhodně: „Málo perverzní.“
Tenkrát jsem moc nechápala co to slovo znamená, natož co tím mohl myslet. Když mi ovšem ostřílená kostymérka v mžiku šaty doplnila tlustým černým páskem s květinou a na hlavu nasadila černou čepičku s dvěma bambulovými ušisky, začalo mi to docházet. Závěrečnou disciplínou příprav bylo líčení. Nepřišlo mi podezřelé, že na mě maskérka bere pouze černou a bílou barvu, a v ne příliš decentní míře mi ji nanáší na celý obličej. Možná mělo.
S výsledkem byla spokojena ona i Morávek.
A tak byla během chvíle rozevlátá princezna uvězněna v mých naivních vzpomínkách a zrodil se perverzní Mickey Mouse.
Od té doby jsem začala chápat, že pokud budu působit v divadelním prostředí, některé lidi a jejich tvůrčí záměry nebudu možná chápat hned napoprvé. Ale nezalekla jsem se toho a učím se doteď.
Naposledy jsem od té doby byla v Brně minulý týden.
Už se neoblíkám tak střeleně jako tenkrát (i když by možná někdo mohl chtít tvrdit opak).
Zatímco před deseti lety byl vrcholný zážitek mého snídaňového gurmánství (a taky peněženky) rohlík s nutelou doma na gauči, tentokrát jsem si v kavárně dala anglický muffin s pršutem, halloumi a holandskou omáčkou a zapila to cappuccinem a Mimosou.
Jedna věc se ale nezměnila, a to, že stačí 3 minuty, jeden malý absinth v divadelním klubu Husy na provázku a zase se cítíte jako doma.
2022-03-29, TT
