Existují dvě věci, které vám zaručeně nedovolí usnout. Když máte studené nohy a když nad něčím přemýšlíte.
O Vánocích roku 2020 jsem nemohla usnout. Pod stromeček jsem dostala bačkory s ovčí vlnou, takže teplota nohou byla v pořádku. Přemýšlela jsem.
Jak je možné, že si Carrie Bradshaw může dovolit byt na Manhattanu, stovky bot a šatů, i když napíše jen jeden novinový článek týdně? Přitom píše jen o sobě a svých kámoškách.
Internet je plný lidí, co něco o něčem píšou. Toto mé moudro hodné devadesátkového pořadu Kostičky, mě přimělo přemýšlet. O čem bych tak mohla psát já?
To máte samé food blogy, blogy o hubnutí, o vztazích, cestovatelské blogy, mama blogy nebo blogy o ničem, ale za to psané celebritami. Kdyby tu tak byl pan Lorenc, ten by mi jistě poradil. Chtělo by to něco, o čem toho vím nejvíc.
Historky ze života produkční! Napadlo mě zcela spontánně.
Hmm, zajímavý nápad Terko, ale co takhle vymyslet téma, jehož jediní čtenáři nebudou tvoji rodiče? A to ještě protože jim nic jiného nezbyde.
Jasný. Chtělo by to něco, o čem by mě osobně bavilo číst.
Tak to rozhodně historky ze života produkční!
Vzpomínka, jak se v 10 večer snažíme se scénografem Petrem nacpat taxikáři do auta zrcadlo o průměru 150 centimetrů, mě upřímně pobavila. Stejně jak rychle přišla, ale taky odešla. Koho by asi tak zajímalo číst o tom, co se stalo holce, o jejímž povolání nikdo ani neví, co je jeho náplní?
A tu holku navíc ani nikdo nezná.
A díky jejím textům pravděpodobně nezhubne, ani si dobře neuvaří. A určitě se nedozví rady jak si najít toho pravého a už vůbec nic o kojení.
Koho by zajímala příkoří, která se nám produkčním stávají?
Vzápětí si vzpomenu na všechny ty zklamané pohledy lidí, kteří zjistili, že studuju na DAMU, ale nejsem herečka.
Když nad tím tak přemýšlím, pravděpodobně to bude bavit škodolibé lidi, kteří se rádi pobaví na cizí účet.
Aha, takže všechny. To by šlo.
Konec konců, ať už to budou číst statisíce, nebo jen moji rodiče, mě o tom bude bavit psát.
Je 11. ledna. Sedím v kuchyni, u stolečku improvizovaně sestaveného ze dvou polic. Z jedné strany jsou opřené o okenní parapet, z druhé podepřené dřevěnou podnoží. Táhne mi na třicet a taky na kotníky, protože balkonové dveře špatně těsní. Máma by řekla, ať si vezmu ponožky.
Venku mrzne a já začínám psát tenhle blog.
Je 3. února. Hrozně mě to baví! Napadlo mě, že když už se s tím budu psát a zveřejňovat to, bylo by přeci jen fajn, aby to někdo četl. Ale jak na to? V dnešní době, kdy lidi nečtou buď vůbec, nebo jejich pozornost vydrží při nejlepším 10 sekund nebo 6 novinových titulků, je těžší zaujmout, než sehnat čerstvé jahody v lednu.
Chtělo by to obrázky. Jednoznačně.
A já vím, kdo by na jejich kreslení byl nejlepší.
Koupila jsem si od jedné holky přes internet sako. Přijde mi, že když teď budu blogerka, měla bych se podle toho oblékat.
Je 4. února. Moje švagrová Terka byla skleslá. Už pět dní neviděla svým skleslým pohledem ze světa nic jiného, než své bačkory LIDL. Měla jsem pocit, že musím využít příležitosti. Jednou nastane chvíle, kdy bude litovat, že na to kývla (což se potom taky párkrát stalo). Ale vědomí toho, že bude kreslit obrázky k mým článkům a bude mít mou plnou důvěru a neomezenou tvůrčí svobodu, bude zcela jistě k nezaplacení (doslova, jelikož jí za to nebudu nic platit).
K mému překvapení souhlasila.
Mám ráda kartičky, na které se sbírají razítka, za jejichž dostatečný počet potom můžu dostat desátou kávu zdarma. Nemám ráda si tu desátou kávu zdarma potom vybrat. Přijde mi to hloupé. Ale dnes jsem to udělala. Na oslavu.
Je 11. března. Spuštění blogu plánuji za necelý týden. Mám napsáno asi šest článků a těším se, až si je přečtou první čtenáři (rodiče už psali, že s termínem počítají). Terka dodělává grafickou podobu, Hynek po nocích programuje a Tomáš ladí poslední detaily. Bez nich by nebylo nic.
Koupila jsem si v drogerii barvu na vlasy a večer ji, za asistence svého kluka, aplikovala.
Poučení: Přestože si po vzoru paní na krabičce, barvíte vlasy odstínem „platinová blond“, může se stát, že na vás v zrcadle nečekaně vybafne Ron Weasley.
Je 13. března. S Terkou jsme zjistily, že Marie Doležalová taky plánuje spustit blog. Musíme pohnout, takhle si nás Karel Šíp do Všechnopárty těžko pozve. A k čemu pak to sako?
Vygooglila jsem si, že existuje fialový šampon, který dokáže stáhnout nežádoucí oranžový tón odbarvených vlasů. Někdy jsem za ty technologie vděčná.
Je 16. března. Večer jsem na blog nahrála první dva články. Hurá. Trvalo to dva měsíce, ale naše snaha se zhmotnila. Zatím o blogu nikdo neví. Zítra to vypukne. Je to vzrušující pocit.
Zrzavá barva se proměnila na tzv. sídlištní oranž. Snad Šíp nezavolá dnes.
Je 17. března. Oficiálně spuštěno! O blogu jsem dala vědět prostřednictvím facebookového příspěvku. Mělo to velký úspěch, což jsem upřímně řečeno vůbec nečekala. Napsali mi první lidi, že je to moc pobavilo a těší se na další úterý. Měla jsem radost. Cítila jsem trochu hrdost a šla spát s pocitem, že po mě jednou něco zůstane.
Skoro jsem si nevšimla, že po pátém umytí přešla oranž ve žluť. Svítá se na lepší časy?
Je 18. března. Blog běží celý jeden den a já si stále užívám pozitivní milé ohlasy. Ti, kdo si myslí, že je to nuda nebo že neumím psát, se mi neozývají, a to mi přijde v pořádku. Na to bude času dost.
S Kubou a Vendy si kupujeme, na oslavu jednoho dne blogu, každý jeden chlebíček.
Zasním se. Tak takový je život blogerů. No, zatím si nemohu stěžovat.
A barva stále drží.
Rok je dlouhá doba. S klidem během ní zvládnete napsat celých 35 článků. Chvíli vás to vědomí možná může štvát, jelikož jste jich původně plánovali 52, ale uvědomili jste si, že publikovat článek každý týden se neslučuje s vaší mozkovou ani fyzickou kapacitou. Rok je pro vaši informaci zároveň dostatečný čas na zhlédnutí všech dílů seriálu Sex ve městě (včetně obou filmů).
Rok je zároveň krátká doba. Někdy během něj nestihnete napsat všechno, co máte na srdci.
Pondělky se staly dny, kdy mi Terka pošle ilustraci ke článku a já se jí nahlas zasměju (většinou v metru nebo tak). Napíšu jí, že jsem se nahlas zasmála a ona odepíše, že taková odpověď ji vždycky potěší nejvíc. Přitom kdo mě zná, ví, že když se nahlas zasměju, je to spíš za trest.
V pondělí večer vždycky připravuju článek k uveřejnění. Občas kvůli tomu musím odejít z hospody zrovna v nejlepším, s omluvou, že musím dopsat článek. Sama se tomu v hlavě směju, protože mi přijde, že tomu přikládám zbytečnou váhu. Připomíná mi to Carrie Bradshaw jak utíká z nepovedeného rande s výmluvou: „Musím jít, mám uzávěrku“.
Ukázalo se ovšem, že je to velmi vážená omluva a všichni tento důvod mého odchodu vždy pochopí.
Je sobota 12. března. Slovy Heleny Vondráčkové „To už bude rok…“, co píšu tenhle blog.
Ne vždy vím co napsat, ne vždy na to mám tolik času, kolik bych chtěla, ne vždy na to mám náladu, ne vždy jsem s výsledkem spokojená. Někdy svá vlastní slova přepisuju snad dvacetkrát, než je nechám přečíst vás.
Někde jsem četla, že škrtání vlastních slov bolí, ale říkám si, že lepší, než aby to pak bolelo čtenáře.
Spoustu lidí těší, že si mohou přečíst o něčem jiném, jiné těší, že mi mohou čas od času napsat, že mi tam našli chybu, někteří blog využívají jako příležitost udělat si hezkou chvilku pro sebe, někteří mi píšou o radu, a těm, kteří si po přečtení nejsou jistí, jestli se na studium produkce víc těší či naopak vzkazuju, že není nic lepšího, než život produkční!
Vím, že vás to baví, protože mi to občas napíšete, řeknete nebo zavoláte, a za to vám děkuju.
Osvěta produkčního světa se bezesporu koná. Otázky: „Co teda vlastně děláš?“ dostávám od té doby mnohem míň. Povědomí o tom, co je náplň práce produkční, se zvedlo dle mých informací minimálně o sedmnáct lidí. A jedno vím určitě, za ten rok se čtenářská základna rozšířila, a netvoří ji jen moji rodiče a kolegové produkční.
Stále čekám na nabídku používat blog jako studijní materiál na DAMU. A také na tu Magnesii Literu. A na toho Šípa.
Ale o tom třeba zase za rok.
2022-03-15, TT
