Když jsem byla malá, měla jsem kapesné 50 korun. Víc, než co všechno bych s těmi penězi mohla, mě ovšem zajímalo jestli není bráchova mince o něco víc lesklejší než ta moje.
Bylo mi sedm. Bronzová padesátka u mě vyhrávala nad papírovou Anežkou Českou, každou sobotu ráno jsem koukala, jak se Strýček Skrblík koupe ve svých zlaťácích a nejbohatší jsem se cítila ve chvíli, kdy mi brácha stoupnul na políčko koně Napoli se třemi dostihy. S tátovým gramofonem jsem si zpívala dramatické „Money, Money, Money“, ale nevěděla jsem, co na tom má být tak „fany“.
Dnes je mi třicet. Vím, že víc než kulturní pracovník musíte být kulturní srdcař, nejbohatší je ten, kdo umí obchodovat na burze nebo rozumí kryptoměnám a kulturu vystihují nejlépe slova písně Petra Muka „Mám v kapse jeden frank“.
Naučila jsem se že:
Když umíte hospodařit s tisícovým rozpočtem, zvládnete i milionový.
Je důležité umět psát granty, ale nespoléhat na ně.
Je dobré vědět, na čem se dá smysluplně ušetřit.
Je v pořádku šetřit, jen ne na lidech.
Taky zastávám názor, že není chytré googlit, kolik je průměrný plat v Praze.
Jednou za čas si ráda pročítám inzeráty na různé pracovní pozice v kulturní oblasti. Udržuji si přehled v tom, co se nabízí a co požaduje. Zpravidla se toho víc požaduje, než nabízí.
Často se bavím zejména frázemi, odkazujícími na peníze, jako jsou:
Dobré platové ohodnocení
Adekvátní platové ohodnocení
Odpovídající platové ohodnocení
A moje oblíbené: Platové ohodnocení odpovídající kulturnímu sektoru.
Že nevíte, co si pod tím představit? Nezoufejte, jakožto kulturní srdcař vám pomohu osvětlit, co byste se na pohovoru, na základě výše uvedeného, mohli zhruba dozvědět:
Dobré platové ohodnocení
Bude to míň, než si představujete.
Adekvátní platové ohodnocení
Bude to míň, než si představujete, ale dostanete stravenky.
Odpovídající platové ohodnocení
My máme pocit, že je to dost, vy ne?
Platové ohodnocení odpovídající kulturnímu sektoru
Víme, že je to málo, ale nemůžete se na nás zlobit, protože jsme na to upozornili už v inzerátu.
Možná vám takto nejasně definované peníze nepřijdou fér, ale myslíte, že by se na ty inzeráty potom vůbec někdo přihlásil? Zvlášť když trend dnešní doby je pracovat co nejmíň, za co nejvíc. Ne tak v kultuře. Tam to platí naopak.
Nedostatek financí se často nahrazuje benefity, které v konečném součtu nemusí být málo. A mně to vůbec nepřijde špatné. Jak říká moje máma „lepší než drátem do oka“.
Možná se tomu bude někdo smát, ale jeden z mých oblíbených benefitů jsou stravenky. Když jsem si je šla poprvé vyzvednout do účtárny Dejvického divadla, cítila jsem se dospěle. Do té doby jsem je vídala jen když s nimi platila v Albertu nějaká paní s dámskou podélnou peněženkou. Takovou, do které vkládáte peníze, aniž byste je přehnuly. To mi taky vždycky přišlo dospělé.
Při mém krátkém působení v síti kaváren Mamacoffee, jsem se zase radovala z neomezené konzumace kávy. Ještě lepší ale bylo, že jsem tam mohla navštěvovat kurz její přípravy. Příležitost jsem ale promarnila a kávu se bohužel vařit nenaučila. Asi by to se mnou bylo na dýl. Nenaučila jsem se ani latte art srdíčka, labutě nebo plameňáka. Jedna věc mi ale v hlavě utkvěla. Kávové pachutě v ústech, vás zaručeně zbaví banán. Což je mimochodem dle mého průzkumu jediné ovoce, které si můžete koupit a hned ho sníst – bez umývání nebo opatlaných rukou. No, to jen pro zajímavost.
Když jsem byla na pohovoru v jedné galerii, ukázalo se, že jednou z výhod práce u nich by bylo, že pravidelně každé pondělí, začínají společnými lekcemi jógy. Přišlo mi to po stravenkách jednoznačně zatím jako nejlepší benefit. Nakonec mě bohužel nevzali.
Rozdíl mezi kulturou a byznysovým prostředím je ten, že si na radu Richarda Müllera „nemůžete dát prachy do pořádný ruličky“, a že MultiSport kartičkou se u nás spíš pohrdá.
Já ale zastávám teorii, že není žádné umění, udělat umění za hodně peněz. My v kultuře jsme machři na to, uskutečnit veškeré aktivity dle pořekadla: „za málo peněz, hodně muziky“.
Jasně, že je to proto, že nám občas prostě nic jiného nezbývá.
A jasně, že by bylo lepší mít za málo peněz hodně Muziky.
Ale jak říká Cimrmanův uhlobaron Ptáček: „Mě to baví.“
Přestože budu vždycky kopat za tým kultury, budu k vám upřímná. Jestli si v této oblasti chcete vydělat tak říkajíc hodně peněz, jděte k filmu nebo do agentury točit reklamy. Ty peníze jsou většinou minimálně dvojnásobný. Zároveň ale vykompenzovaný investovaným časem. Natáčecí den má zpravidla 12 hodin. Pro produkční většinou i víc. A třeba já si uvědomila, že mi to za to nestojí. Potom volají kámoši, že jdou na pivko, na koncert nebo grilovat a vy odpovídáte: „A budete tam ještě o půlnoci?“
Je to prostě něco za něco.
A práce v kultuře je to něco, co vám prostě musí dávat smysl. I za cenu toho, že na výplatní pásce budete mít o nulu míň.
A já to tak mám.
Když jsem přišla na DAMU, když jsem na ní byla a ještě i chvíli potom, co jsem odešla, jsem byla beznadějný idealista (pro práci v kultuře dobrý, pro život trochu míň).
Moje motto bylo: „Jé to mě bude bavit a tak je jedno, kolik za to bude peněz!“
Často jsem byla šťastná, že se na těch projektech prostě mohu podílet bez ohledu na to, kolik za to dostanu. A jestli vůbec. Spoustu projektů jsem taky dělala jen tak, dobrovolnicky, prostě protože jsem chtěla. Viděla jsem v tom smysl a největší odměnou pro mě bylo, že jsem se dostala do okruhu lidí, se kterými jsem potom začala pracovat (třeba i za peníze).
Takhle bezelstně jsem začínala na festivalu Vyšehrátky. Byla jsem dobrovolník u stavebnice KAPLA. Mým úkolem bylo hlídat dětičky, které stavěly dřívko ke dřívku, aby dílky stavebnice moc neolizovaly, moc si je nestrkaly do plín a nakonec, aby na ně jejich (někdy architektonicky fakt neuvěřitelné) stavby nespadly. Brala jsem to velmi zodpovědně.
A sedm let poté jsem ten festival vedla a nemohla jsem být šťastnější.
„Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš.“ konstatuje Richard Müller.
Často čtu o tom, jak někdo pracoval v korporátu, vydělával hodně slušný peníze, ale nebyl šťastný a tak odešel a založil si vlastní řemeslnou pekárnu, květinářství nebo se živí pletením košíků.
„Prachy jsou krásná věc, ale štěstí si za ně nekoupíš.“ namítám já.
O mně se bohužel brzy v kuloárech začalo vědět, že jsem „ta, co dělá produkci ráda a ne pro peníze.“ A to vám poradím… to není dobré.
Klidně to tak mějte, klidně si to myslete, ale prokrista, rozhodně to nikomu neříkejte!
Jednou jsem takhle ještě na škole dostala nabídku na skvělý, prestižní projekt s velkým potenciálem. Jak už to tak mívám, nebyla jsem si tenkrát jistá, jestli to vzít a tak jsem si nechala poradit od svého spolužáka Dana. Dan to měl, co se týče peněz, vždycky v hlavě líp srovnané než já. Trochu jsme se o tom pobavili, spočítali jsme kolik času a práce do toho investuji, kolik peněz následně inkasuji, no a projekt jsem odmítla.
Cítila jsem se dobře. Dospěle. Jako bych s dámskou peněženkou v ruce říkala světu: „Pozor, já znám svou cenu!“
Nedlouho poté jsem ale musela absolvovat trochu nepříjemný telefonát na téma: „Terko, tobě ty peníze nejsou dost? To nechápu, ty přeci taková nejsi…“
Můj kamarád scénograf měl získat zakázku ve velkém slovenském divadle. Zdálo se to jako skvělá příležitost (alespoň mně). Svůj honorář vyjednával po telefonu a když mu po odsouhlasení částky přišel návrh smlouvy, nestačil se divit. Asi tenkrát zrovna kolem projela tramvaj nebo si s braty v tom jazyce nejsme prostě zas tak blízcí. Zjistil každopádně, že o částce mluvili po našem a těch 5 000 nebylo myšleno v €. No, a čo teraz s tým, že?
Říká se, že kultura je taková Popelka.
Jenže já věřím, že jednou si ji najde hodný bohatý princ, který ji zahrne láskou a bohatstvím a ona bude moct konečně opravit fasádu svého statku, pořídit si nové plesové šaty, vybavit domácnost nejmodernějšími technologiemi a zaplatit nadstandardně své oddané služebnictvo (které to pro ni dělá samozřejmě především z lásky).
Jsem totiž beznadějný idealista.
Takže si to shrňme.
„Nemít prachy, nevadí! Zažít nudu…“
2022-03-01, TT
