Všichni o tom mluvili. Před školou, u vrátnice, v křivolakých potemnělých chodbách, ve výtahu, v kavárně DISK i v zadním traktu budovy Řetězová. Byl to samozřejmě jeden z důvodů proč jsem chtěla jít právě na DAMU. To slovo se skloňovalo prostě všude. Bylo to skoro jako nějaké zaklínadlo. Magické lákadlo.
Kontakty.
„Je to hlavně o kontaktech“, znělo shodně z úst pedagogů.
A mě, čerstvě přijatému zelenáči katedry produkce začala pracovat představivost. A budoucnost se zabarvila do růžova…
Nespočet pozvánek na premiéry, vernisáže a udílení cen. Diář plný kulturních akcí, na které nemusím shánět ani platit vstupenky. Telefonáty s nabídkami jedné práce lukrativnější než další. Smsky typu: „Nezapomeň, dneska fotíme u mě na balkóně! Tomáš“
Děkovné obálky i balíčky za skvělou spolupráci. Darovaná umělecká díla vyjadřující: „Díky za to, že jsi.“ A pozvánky na festivaly s osobním vzkazem od Jirky Bartošky.
Jó tak nějak jsem si to představovala.
Nespočet pozvánek na premiéry, které musím oštítkovat a odeslat. Telefonáty s nabídkou tak leda levnějšího plynu. Děkovné balíčky, ale žádný s mým jménem. A sms: „Terko promiň, tu schůzku musíme přesunout, Třeštík mi chce vyfotit balkónovku.”
Tak tak jsem si to nepředstavovala.
Nějak nám ve škole zapomněli říct, že sice budeme mít možnost se s hodně lidmi poznat, ale tím to taky končí.
Jednou z dobře míněných rad, kterou jsem dostala od mých rodičů, bylo: „Pořiď si kamarády s povoláními, která by se ti jednou mohla hodit. Právník, lékař, elektrikář, truhlář nebo instalatér a bude o tebe postaráno.“
Nějak jsem ten potenciál mých kamarádů pro život ale blbě vyhodnotila a jsou mezi nimi samé ilustrátorky, architektky, designéři, herci a herečky, režiséři anebo produkční – samozřejmě.
Já jsem se dnes rozhodla poodkrýt roušku toho, skoro až bájného slova. A uvést ty naše kontakty na pravou míru.
Produkční aura bude možná narušena, ale vůči vám, normálním lidem, je to fér. Měli byste mít možnost rozhodnout se, jestli se s produkčními má skutečně smysl kamarádit. Ať třeba zbytečně neztrácíte čas a nepřijdete o nějakého právníka nebo instalatéra.
Když někomu řeknete, že pracujete jako produkční v galerii, může se jednoduše stát, že získá mylný dojem, že se znáte se všemi umělci. Že u plánování výstav žertujete na účet Moneta a u věšení obrazů soustředěně debatujete o Manetovi. Že je každý umělec tak trochu váš nejlepší kamarád a postupem času se vám jako projev vděku, začne doma tvořit taková soukromá obrazárna. Ano. Tak to bohužel není.
Zrovna nedávno jsme to řešili s kolegou v práci. Je totiž fotograf a má tak logicky co nabídnout. Všichni umělci ocení dobré reprodukce svých děl a rádi je jako protislužbu, vymění za nějaký ten obrázek.
Za to my produkční se pro ty umělce můžeme rozkrájet a oni neutrousí ani kresbičku, fotečku nebo třeba sošku.
Skutečnost je asi taková:
„Dobrý den jsem produkční této výstavy a budu vám k ruce po celou dobu příprav. I v průběhu jejího průběhu. A samozřejmě i po jejím skončení. A vlastně klidně až do konce života.“
„Jo. To jste hodná…“
„A tedy musím říct, že se mi moc líbí tento váš obraz. Ten teda… to kdybych si měla nějaký vybrat, tak to bych si asi vybrala tenhle. Ty tahy štětcem, atmosféra, skutečně, jako by se mě dotkl. Naprosto perfektní.“
„Jo, tak to mám radost, stojí půl milionu.“
„Tak jo. Na shledanou…“
Setkáváme se se zajímavými a slavnými lidmi? Ano.
Máme z toho něco. Ne.
A důvod? My produkční totiž nemáme dost často bohužel moc co nabídnout. Ti, kteří mají doma obrazárnu, jsou jiní.
Jak je to možné? Upřímně řečeno, my produkční totiž většinou o ničem nerozhodujeme.
Nezařídím vám, že budete moct vystavovat v galerii - kvůli tomu se prosím kdyžtak začnete kamarádit s kurátory. Nedomluvím vám, že budete hostovat v Dejvickém divadle - k tomu je lepší znát se s režiséry. A ani vám nezaručím, že si zahrajete ve filmu - to se obraťte na producenty.
Mám sice v telefonu kontakt na Krištofa Kinteru, Davida Černého, Ivana Pinkavu nebo Kateřinu Šedou. Ano viděla a mluvila jsem s nimi, ale tím to taky končí.
S výtvarníky je to celkově složité, přijde mi, že si udržují odstup (ode mě). Výjimkou jsou jen Jiří David a Michal Rapant, ti se ke mně vždycky hlásí, třeba i na ulici.
Problém nastává právě ve chvíli, kdy se s těmito vznešenými tvory potkáte mimo jejich přirozené prostředí. Vy si je samozřejmě zařadíte i bez informačního popisku, ale mají šanci zařadit si oni vás? Kolik takových čumilů za den asi potkají.
Měla jsem tu čest potkat se už s hodně lidmi, ale když se setkání opakovalo, většinou už o mně nevěděli.
„Dobrý den pane Bartoško, pamatujete, jednou jsem s vámi seděla v hospodě. Joo a byl tam i Ivan Trojanů.“
„Dobrý den paní Geislerová, jednou jsem vám pomáhala s kočárkem z tramvaje.“
„Dobrý den pane Donutile, znám se s vaším synem.“
„Dobrý den pane Lefflere, jednou jsem vám odemykala, když jste se přišel podívat, jestli je možné zazelenit terasu v galerii.“
„Dobrý den pane Černý, když jste u nás jednou vystavoval, dávala jsem vám podepsat smlouvu.“
„Dobrý den paní Medvecká, jednou jsem vám telefonovala, jestli nemáte čas hostovat ve scénickém čtení.“
My produkční jsme v reálném pracovním životě takové ty kontakty z e-mailu nebo telefonu. Když si nenastavíte profilový obrázek, nebude nikdo ani tušit, jak vypadáte.
Přes to všechno, nastanou i chvíle, kdy se jako známost hodíme, a kdy si na nás ještě rádi vzpomenete.
Možná neumíme všechno, ale umíme všechno zařídit nebo alespoň zařídit někoho, kdo to umí zařídit.
Seženeme vám volné vstupenky (a když ne úplně volné, jsme schopni je zaplatit ze svého, aby to vypadalo, že byly zdarma a měli jste nás rádi).
Zajistíme vám dobrá místa (která třeba můžeme zabrat svým svetrem).
Můžeme ztratit slůvko o tom, že by jeden náš kamarád rád vystupoval na tom a tom festivalu.
Oslovíme vás jako modelky, když potřebujeme nafotit náš merch.
Během pár hodin umíme vyhodnotit a vykomunikovat nejlepší místo na vaši svatbu.
Mít dobré kontakty je v našem světě vlastně až taková komodita. Jen si přiznejme, kdo si na Facebooku nepřidal do přátel někoho jen proto, že by se mu mohl hodit (rozuměj, dát mu práci).
Tady ale zpozorněte. Kontakty se někdy berou i jako platidlo. No a jak my v kultuře moc nevíme, co jsou to peníze, může se lehko stát, že se necháme zlákat na formulku: „Hele výplata sice mizerná, ale budeš z toho mít hlavně kontakty!“
Důležité je si uvědomit, že když přijdete v drogerii k pokladně a řeknete paní u kasy, že se znáte s Hynkem Čermákem, zcela určitě ji to ohromí, ale deodorant, tyčinky do uší a toaletní papír co máte v košíku, vám to však nezaplatí…
Mít dobré kontakty vyžaduje hodně úsilí. Budování a udržování vztahů a také tzv. small talky. A ty mi bohužel moc nejdou. Obdivuji lidi, co se jen tak vmísí do hovoru skupinky lidí a začnou si s nimi přirozeně povídat. Já se jednou takhle chtěla zapojit do hovoru na jedné vernisáži větou: „No vidíte, a můj oblíbený film je Sám doma.“ Velmi překvapivě to nikoho z potenciálních kontaktů nezaujalo a mám pocit, že se se mnou ten večer nebavil už vůbec nikdo.
Takže občas přestanete honit ego a oceníte i kontakty zdánlivě nedůležité. Ty, kterými se nemůžete možná pochlubit na veřejnosti, ale které se většinou ukážou jako ty nejdůležitější.
Když jsme byli na střední, chodili jsme do Mekáče, kde dělala naše spolužačka. Dávala nám do McFlurryho dvojtou dávku lentilek.
Když můj brácha pracoval v KFC, nosil domů na večeři kuřecí stripsy. (To je fajn, ale jen na omezenou dobu.)
Díky tomu, že je můj kamarád Hynek programátor, můžete si teď číst článek na těchto krásných webových stránkách. A to, že jsou tak krásné, je zase práce Tomáše, který je vymyslel. A bez Terčiných ilustrací, by to celé bylo jen poloviční.
Od Lukáše v kavárně zase vždycky dostanu ten nejhezčí kousek bábovky.
A největším zadostiučiním minulého týdne nebyl darovaný obraz, pozvánka nebo vstupenky. Ale díky kontaktům na správných místech, jsem získala novou kancelářskou židli! Takže díky Jonáši.
A nakonec i na tu sobotní vyprodanou premiéru mi Lucia zařídila levnější vstupenku.
„Kontakty, které si uděláte ve škole, vám zůstanou do konce života.“, říkali nám.
A já říkám: „Nejen ve škole.“
Takže teď koukám doma na televizi a říkám si: „Jé hele Bob, jé hele Beáta, jé hele Hynek, jé hele Liz. A i když mi možná netransplantují srdce, nepřijdou opravit ucpaný odpad nebo nezapojí pračku, zahrát to umí. Na jedničku.
2022-01-18, TT
