„Když máš za bratra premiéra, vidíš svůj život v nepříjemné perspektivě.“ Kdo ví, jestli Emma Thompson vůbec tušila, jak velkou pravdu v Lásce nebeské, tenkrát vyřkla.
Ať už máte za bratra kohokoliv, v dnešní době sociálních sítí, vidíte svůj život v nějaké nepříjemné perspektivě neustále.
Já teda nevím jak vy, ale mně přijde, že se pořád za něčím ženeme a snažíme se s někým srovnávat. A ten, s kým se srovnáváme, se zase žene a srovnává, se zdánlivě ideálním životem někoho jiného, a je to vlastně trochu takovej kolotoč.
Já se třeba s někým srovnávám pořád.
Slečna v kavárně měla dokonale blond vlasy, které já mít nikdy nebudu, holka v tramvaji měla o 10 cm víc na výšku a o 5 cm míň přes boky, což pravděpodobně taky nikdy mít nebudu. Narozdíl od jiných mých vrstevníků jsem nikdy neopustila hranice Evropy, neviděla jsem nic od Kubricka a nepřečetla díla Kundery, Kafky ani Orwella.
Takovou červenou nití celého příběhu s naším blogem je, že vždycky když něco pokazíme, tak si s Terkou řekneme: „Tak tohle by se Marii Doležalový určitě nestalo.“
Prostě se s Terkou pořád učíme. Nebo spíš mám pocit, že se učím já. Její obrázky jsou perfektní. A mohly by být ještě lepší, kdybych jí dodávala články víc než jeden den před zveřejněním. Možná si to dám jako předsevzetí.
Horší je, když jste vy sami se sebou jakž takž spokojeni a pocit méněcennosti vám přivodí někdo jiný. „Jsem snad o něco horší člověk, když jsem neviděla všechny filmy Wese Andersona?“, honilo se mi nedávno hlavou po setkání s kámoškou. Cítila jsem se zahanbeně a přitom dobrá polovina z vás možná už nečtou, jelikož si googlí, kdo to je.
Stejně jako když se u nás v práci řekne, že se na výstavě objeví jména autorů světového formátu a já si musím (rychle pod stolem) dozjistit, o koho že se to jedná.
Vždycky když se ukáže, že něco nevím (což je dost často), snažím se rychle uklidnit tím, že si vzpomenu na něco, co naopak vím třeba nejlíp. Ale většinou mě nic nenapadne.
Lidi, co si myslí, že všechno vědí nejlíp, mě štvou.
Přitom jediný, kdo má vždycky pravdu, je moje máma. A to i když se to už 30 let snažím zvrátit. Bunda se vážně ukáže moc slabá, boty skutečně promoknou, jeden kapesník nakonec nestačí, pátá sklenka je opravdu chyba a kluci vskutku nemají rádi, když máte (moc často) pravdu.
A potom lidi, co si myslí, že všechno nejlíp umí.
Ve skutečnosti mají často jen dobré self PR. Znám totiž pár lidí, co jsou docela neschopní, ale umí se prodat jako největší profíci a mají neustále spoustu práce. No, je to celkem kumšt. Přitom jediný, kdo umí všechno, je můj táta. Snažím se to už 30 let okoukat, ale marně. Díky němu vím, že pražský párek s rohlíkem tukovým k obědu, je pro děti kulinářský zážitek na celý život. A díky němu také umím ve větě použít slova jako imbus, chemická kotva, sikovky, humbrolka, plantážník, bahňák, livrej nebo Rakousko‑uherská železnice.
Tenhle rok byl přelomový i kvůli tomu, že mi bylo třicet.
Napsala jsem si tenkrát na papírek pár celkem určujících věcí:
- Umím vyplnit daňové přiznání, ale volám mámě na kolik mám prát šály a čepice.
- Umím zařídit, na co si kdo vzpomene, ale daňové přiznání mi chodí odevzdávat táta.
- Nejvíc věcí mě napadá ve sprše nebo v tramvaji.
- Smířila jsem se s tím, že jsem se nestihla umístit v anketě 30 pod 30.
- Stále nedokážu pochopit proč je sprchový kout, přestože se v něm lidi umývají, většinou nejšpinavější věc v bytě.
V mých očích
má každá produkční lepší práci.
Když má jen jednu práci. To si hned říkám, ach to je skvělý, taky bych chtěla mít jen jednu práci, která bude mít smysl. Bude mě zároveň bavit, živit, rozvíjet a společně budeme mít potenciál.
Když má několik prací. Závidím jí, že musí být neuvěřitelná, když je všechny dokáže stíhat. Zřejmě si to umí pečlivě zorganizovat, určitě nic nezanedbává a taky si tím pádem musí dost vydělat!
se každá produkční umí líp bavit.
U hodně holek se mi honí hlavou: „Jak je možné, že má pět prací a pořád dělá něco zajímavého? Je nekonečně inspirativní a ještě stíhá chodit na premiéry = zná se asi s mnohem víc zajímavými lidmi než já…“
každá produkční víc cestuje.
To se mi okamžitě začnou očima protáčet dolary a ptám se sama sebe: „Ať už má jednu nebo víc prací, asi jí vynáší tolik, že může být 4x do roka na Mallorce. A co to je vlastně za práce, že ji umožní tolik volna? Já mám 4 týdny dovolené, což už nemá snad nikdo, koho znám.“
Mimochodem podle zákoníku práce je to minimum. Přeji si, aby se našel někdo osvícený, kdo to změní. A taky bych udělala čtyřdenní pracovní týden.
Když má do toho všeho, víc dětí než nula, napadá mě už jen:
Holky, které mají tři děti a vypadají líp než já před prvním, mě štvou.
Produkční, které mají čerstvě narozené děti, vypadají líp než já, vedou divadelní festivaly nebo chrlí jeden kreativní nápad za druhým, mě taky štvou.
Zásadní je smířit se s tím, že toho vždycky bude někdo víc vědět, umět nebo stíhat.
Někdo možná nemusí používat krém na celulitidu, já zas nemusím používat krém proti vráskám.
Někdo do třiceti možná stihl svatbu a děti, já dneska vstala v kolik jsem chtěla, šla na jógu, na brunch a ke kadeřnici.
Někdo z mrazáku vytasí domácí svíčkovou, já říkám, že zmrzlina je taky jídlo.
Někdo možná víc cestuje, já se na to chystám!
Něčí dítě je možná víc talentovaný než jiný, ale koho to zajímá?
Někomu je možná 20, ale mě je 30, a to je víc.
Někdo možná píše do časopisů, ale já píšu do časospisu.
Někdo má statisíce followerů, ale mě nedávno cizí holka v autobuse pochválila blog.
Někomu možná doma neumírají kytky, ale tak ať sakra přijde a poradí mi.
Někomu možná stačí spát 4 hodiny denně, ale tím bych se moc nechlubila.
Někdo mluví plynně pěti jazyky, ale až chytím zlatou rybku já, tak ho trumfnu a ještě mi dvě přání zbydou.
Někdo se zná s hodně slavnými lidmi, a já zase s hodně lidmi.
Někomu doma možná visí obrazy rovně, ale říká vám něco konceptuální umění?
A tak je to pořád. Chtěla bych být jako někdo, ale jsem prostě jako já.
Moje spolužačka Aneta dostala v prváku na DAMU na jednom semináři úkol, že má u každého z našeho ročníku pojmenovat a vypíchnout jeho specifickou vlastnost. Zodpovědně popořadě začala popisovat, že jedna je cílevědomá, druhý je kreativní, třetí spolehlivá, čtvrtý manažersky zdatný, pátá efektivní, šestý cílevědomý a když jsem přišla na řadu já, podívala se na mě a řekla: „No a Terezka? To je takový naše sluníčko!“
Nejlepší je najít na věcech vždycky to lepší.
Když nikoho nezajímá můj názor, stejně ho vždycky radši řeknu. Pro jistotu.
Když mě štve, že musím sedět 8 hodin v práci, uvědomím si, že můžu v pracovní době chodit na výstavy.
Když někomu závidím, že je mnohem kreativnější než já, zapíšu se na kurz. Čehokoliv. Naposledy tance.
Když si stěžuju, že někdo přesně ví co chce v životě dělat, řeknu si, že já zase vím přesně co dělat nechci.
Když si uvědomím, že je někdo úspěšnější než já, vím jistě, že není takový sluníčko.
A tak ve středu večer, při sledování dokumentu o Karlu Gottovi, můžeš svůj život vidět v nepříjemné perspektivě.
Máš na sobě tepláky, jíš objednanou pizzu a chvílemi tvůj pohled ulpí na poličce s kytkou, které se skutečně moc nedaří. Máš depku a říkáš si: „Co já jsem v životě dokázala? Natočí někdy někdo dokument o mně? A proč by to dělal?“
Tak zaprvé. Srovnávat se s Karlem Gottem je blbost! To je jako srovnávat gaffu s izolepou.
Zadruhé srovnávat se s kýmkoliv je blbost! To je jako snažit se rozhodnout jestli je lepší ledvinka posetá třpytivými flitry nebo ta perleťová, z umělé hadí kůže.
A za třetí, o každém z nás by mohl vzniknout dokument. A jak říká dnešní mládež z generace Z: „Byl by mega zajímavej!“
Na poslední lekci tance mi jeden kluk řekl, že se mu se mnou tancuje nejlíp ze všech holek. Zalichotilo mi to a potěšeně, leč skromně jsem řekla: „Ale. Vždyť mně to moc nejde.“
„No právě,“ odpověděl.
Tak tohle by se Marii Doležalový určitě nestalo.
2022-01-04, TT
