Nemám ráda, když někdo říká, že toho má moc. Vždycky jsem to brala tak, že když to někdo říká, neumí si to jen dobře zorganizovat. Nemusíme přeci dělat všechno, co po nás někdo chce nebo si myslíme, že bychom udělat měli. Nevím jak to mají jiné produkční, ale já moc neumím říkat ne. A chci bohužel vždycky zvládnout vše, i kdybych se měla rozkrájet.
A tak se mi v lednu stalo, že jsem toho měla moc.
Lost in Curych
Jsem teď celý měsíc v kanceláři sama. Trochu spontánně mi nad rámec výstavní agendy přibyla organizace týdenního workshopu s dánskou performerkou a její italskou spolupracovnicí. Člověk by si řekl: „No co, týdenní workshop, organizovala jsem i složitější věci.“
Jenže...
Hned první zpráva po jejím příletu do ČR byl rozrušený telefonát, že v letadle zapomněla notebook.
„A co já s tím?“, proběhlo mi hlavou jako první.
„Of course I will help you,“ řekla jsem místo toho.
Někdy si říkám, že kdybych se pořád nechovala tak profesionálně, měla bych větší klid.
Zádrhel byl, že letěla s přestupem a zapomněla ho v tom prvním letadle, které končilo v Curychu.
Od té doby můžu říct, že na Ztrátách a nálezech na curyšském letišti pracují samí milí lidé, že jim skvěle funguje online registr nalezených věcí a že jim závidím pracovní dobu 10‑13 hod.
Patálie s notebookem se vinula celým týdnem, ale nakonec se mi podařilo domluvit jeho přepravu do Dánska, kam naše performerka po skončení workshopu mířila. Pak už jen zajistit návštěvu u dánského velvyslance, domluvit rozhovory s novináři a zprodukovat její závěrečnou solo show.
Když už jsem si myslela, že všechno spěje ke zdárnému konci a já budu mít alespoň o jednu věc na check listu méně, vyšel naší Italce pozitivní test a místo odletu musela nastoupit 5denní karanténu.
A tak, když jsem si myslela, že budu oběma mávat z odletové haly, zamávala jsem jen jedné, a to ještě obrazně, jelikož jsem tou dobou musela prodlužovat hotel, stornovat letenky, přebookovat letenky, zaplatit storno, nechat si od pojišťovny vrátit storno a jít se rozbrečet.
Někdy si říkám, kolik věcí je reálné vůbec zvládnout najednou.
Produkční se někdy ani nenaděje a za jeden den:
změří 120 soklů
popíše 120 soklů správnými rozměry
ověří možnost potisku pauzáků
zajistí objednávku pauzáků
domluví novináře na rozhovory
uskuteční online hovor s italskými partnery nové výstavy
zadá grafiku výstavy
dá dohromady popisky
odpoví na padesát e‑mailů
a vyřídí telefonát s pracovníky Lost&Found na letišti v Curychu, kteří jsou teď už jejími starými známými.
A to nemluvím o tom, že si ani nevzpomenu, kdy jsem si doma naposledy uklidila, uvařila teplé jídlo, vyprala nebo zalila kytky. Ještěže vánoční výzdoba se dá při troše představivosti vydávat i za zimní.
Když nemůžeš tak přidej víc
Někdy mám pocit, že jsem jediný člověk z mého okolí, co poslouchá rádio. Konkrétně Radiožurnál. Po cestě do práce poslouchám v tramvaji zprávy s Terezou Tomáškovou. Vždycky se tomu usměju. Jednou bych se jí chtěla zeptat, jestli se jí děje to samé, co mně. Ale opačně. Zdali ji lidé v e-mailu či na poštovních adresních štítcích uvádějí jako Tereza Tomášová.
Poté, co se dozvím všechny novinky, včetně toho, že na silnici směrem z Prahy do Brna leží v protisměru hliníkové lišty, hrnec nebo vana, zazní hit od kapely Mirai, který hlásá, že: „Když nemůžeš, tak přijdej víc“. Trochu se mi sevře hrdlo. „To je ale blbost.“ Jedu tramvají a snažím se vymyslet, jak všechny věci, které mě dnes čekají vměstnám do 24 hodin. A to je jich ještě hodně, o kterých ani nevím.
Zásilka pauzáků na mě čeká na recepci. „Uf, dorazily. Alespoň něco se děje podle plánu.“, říkám si se skrývaným optimismem. Zběžně zkontroluju adresní štítek.
Odběratel: paní Tománková.
Tenhle leden způsobil, že byla moje psychická kapacita asi naplněna. Kéž by s mozkem šlo udělat to samé jako s počítačem. Přikoupila bych nějaký velkokapacitní externí disk a nějaké věci si na něj přesunula.
Mám toho sice moc, ale právě proto musím občas práci odsunout. Chtěla jsem se přihlásit na jeden webinář, ale někde mezi soklem s rozměrem 35x35x100 cm a 54x54x54 cm, jsem na to zapomněla.
Šli jsme tedy s bráchou a Terkou do galerie. Možná si říkáte, proč by měla produkční z galerie chtít jít ve volném čase do galerie? Odpověď je jednoduchá. Aby se potěšila nad tím, jak mají nehezky udělané popisky, že jsou zbytečně dlouhé, díla trochu špatně nasvícená a také aby zkontrolovala, že plotry se prostě občas odchlipují. Všude.
Pondělí
Zdálo se mi, že mi volala Terka s dotazem, kdy jí laskavě pošlu článek na ilustrování, že už je sobota. Uf. Ošklivá noční můra.
Kamarádka Andrea, která má rodit na konci února, mi napsala, že už vlastně leží v porodnici, protože se miminku zachtělo na svět dřív. Uprostřed úkolu jedna, dva a tři, jsem jí odpověděla, že až bude miminko venku, budu si s ním muset důrazně pohovořit na téma „jak správně vycházet s produkční“. Pravidlo č. 1.: Neměnit bezdůvodně termíny, jak se vám zachce.
Můj kluk mi koupil časopis Chvilka pro tebe, abych se radši chvíli zabývala skutečnými problémy.
Vracím se zcela vyčerpaná z práce přes Letenskou pláň a říkám si, že musím udělat nějakou změnu. Až se ten prcek narodí, přeci tu pro něj nebude ztrhaná teta, co neví, kde jí hlava s externím diskem stojí. Když v tom koutkem ucha zaslechnu maminku, jak říká svému asi tříletému synkovi: „Pojď sem prosím tě, musím najít nějaký klacek, vždyť vidíš, že máš na botě hovno.“
Pokračuju dál a je mi trochu líp.
Každý máme někdy na botě hovno, říkám si, ale záleží jen na nás, jak dlouho si ho tam necháme.
A když na něco sami nestačíme, je důležité si uvědomit, že je kolem nás spousta lidí, kteří stejně jako Blaničtí rytíři zasáhnou, když je nám nejhůře. Ať už formou donesené květiny, donesené slivovice nebo doneseného obědu, krátkého telefonátu, dlouhého telefonátu, nákupu speciálního ovladače k Xboxu, nebo prostě jen tím, že nezpochybňují, že toho máte moc.
A kdyby na to přišlo, vždycky se mezi nimi najde někdo, kdo vás posadí na lavičku a řekne: „Počkej tady, půjdu najít nějaký klacek.“
2022-02-01, TT
