Nejlepší je vždycky psát o tom, co se vám aktuálně děje. Já pracuju v galerii. V krátké době po sobě jsem dvě výstavy úspěšně zprodukovala, u jedné se snažím zprocesovat její deinstalaci a jinou zároveň s tím připravuju. Chodím spát s vědomím, že nesnáším vyzvánění svého telefonu, umělce, vyzvánění telefonu, které je spojené s tím, že mi volá nějaký umělec, a s kolegyní Luckou jsme se shodly, že už nechceme dělat produkci.
Láska z pasáže
Když jsem byla ve třetím ročníku na DAMU, spolužák Petr, který studoval scénografii, se rozhodl, že svou bakalářskou práci s názvem Kytice představí prostřednictvím výstavy v pasáži České národní banky. Jsou tam takové výlohy, kde se vystavuje nábytek. Petr si jednu vyhlídl a poprosil mě o pomoc s produkcí. Na webu jsem si našla kontakt na pána, který měl tu „prodejně výstavní“ galerii na starosti, a tomu jsem zavolala s prosbou, že bychom chtěli jednu výlohu na měsíc půjčit. K mému překvapení souhlasil. Petr byl nadšený nejen z toho, že bude mít jeho tvorba důstojné místo pro prezentaci, ale taky z toho, že jsem se nebála zavolat na cizí číslo.
Já byla nadšená, že to bylo tak jednoduché. „Dělat výstavy je asi hračka,“ řekla jsem si.
A to byl teprve začátek.
Když pracujete v galerii:
- nebaví vás chodit do jiných galerií
- zjistíte, že zdi nemusí být vždycky bílé
- nemá smysl mít 300 ks vizitek, nemáte je totiž komu rozdávat
- vždy připravujete několik výstav najednou a každá se (asi pro větší zábavu) nachází v jiné fázi
- zjistíte, že váš názor nikoho zajímá, nejste kurátor
- je jedno, jak je propracovaná navigace v galerii, jelikož začátek výstavy návštěvníci často vůbec nenajdou a pod 1,5metrovou šipkou s názvem „výstava pokračuje tudy“ se zmateně rozhlížejí jako Vincent Vega po obýváku Mii Wallaceové
- skutečnosti, že se návštěvník podívá na obrazy visící na zdi, předchází excelová tabulka o 270 řádcích a 18 sloupcích
- setkáváte se s umělci a můžete se jim zalíbit tak, že vám třeba věnují obraz (ale moc se to nestává)
- zjistíte, že tím pravým místem, kde vznikají velké věci, je kuchyňka
- nemusíte nosit černý rolák
Kusama z Pešti
Když jsem byla na stáži v Českém centru Budapešť, jako závěrečný úkol jsem měla na starosti projekt výstavy k výročí 25 let jeho vzniku. Vzala jsem to zodpovědně.
Zaprvé jsem si šla do nejbližšího obchodního centra koupit černý rolák.
Dál jsem dělala podrobné rešerše, vyhledávala ilustrační obrázky, vytvářela podklady pro prezentaci a nakonec jsem z dostupných možností vytvořila koncept narozeninové oslavy.
Bylo tam všechno. Dort s možností napsat a připíchnout na něj přání, velká fotokoláž ve tvaru České republiky, obří polystyrénové puzzle kostičky s vyobrazením vlajek ČR a Maďarska a koláž obličejů všech lidí, kteří se za dobu 25 let účastnili akcí Českého centra. Inspirací mi byla japonská umělkyně Jajoi Kusama. Škoda že na tuto moji první velkou výstavu tenkrát nedorazila, možná by koukala, co my Češi v Maďarsku dokážeme.
Když připravujete výstavu:
- nemusíte nosit černý rolák
- naběháte až 15 000 kroků za den
- předvídejte – ideální je úkol splnit dřív, než vám ho někdo zadá
- vždycky se u všech zadání tisků ptejte, kdy to bude hotové, vždycky to totiž chce někdo vědět
- může se z vás stát mediátor mezi umělcem a instalační četou (většinou začne četa nenávidět umělce, ten ovšem zcela bezelstně netuší proč)
- když se vás umělec zeptá: „Co tomu říkáte?“, řeknete vždy, že to vypadá skvěle
- připravte se na různá zpestření – práci s brouky a červy, vznik květinové instalace ze 400 květin, leštění deklů na soklech nebo ruce od popela
- posílejte hromadné e‑maily s adresáty ve skryté kopii
- korektora textů a grafika si musíte předcházet
- zjistíte, že někteří umělci neumí používat e‑mail
- zjistíte, že někteří umělci neumí používat telefon
Tak trochu jiné potápění
Při finální etapě příprav jedné výstavy byly emoce už docela vyhrocené. Umělkyně měla v plánu své dílo v prostoru ještě dokreslovat. Tato informace se ale bohužel nedostala ke klukům z instalačně-úklidové čety, a tak se zcela logicky hned ráno rozhodli, že prostor uklidí, ať je vše připraveno. Naneštěstí nebylo v očích umělkyně nic ani zdaleka dokončeno a zjištění, že pracovníkům galerie přišlo její pracovní náčiní jako odpadky, ji zcela konsternovalo. Jelikož jsem jako mediátor neobstála a uvázla na mrtvém bodě, tedy: „Ať si to umělkyně vyndá sama, když to chce“ a „Přece nepolezu do popelnice, vždyť jsem umělkyně“, přišel čas na zásahovou jednotku. Doslova. Já sama jsem totiž zasáhla, ponořila se do popelnice a mezi pytli s odpadky, barvami, nedojedenou snídaní vrátného, igelitem od nechci vědět čeho a obsahem všech popelníků zřejmě z širokého okolí, jsem tvůrčí materiál vylovila. Hrdinka? Ne.
Kolega to druhý den okomentoval slovy: „No vidíš, že umíš přijít včas do práce. Když se ráno nehrabeš v popelnici.“
Ještě, že dumpster diving je teď tak in.
Co by nemělo opustit zdi kuchyňky, ale já vám to prozradím:
- plotr – neboli takový ten čistě vypadající text na zdi složený z jednotlivých písmenek – se nelepí způsobem „každé písmenko zvlášť“
- katalog k výstavě by se měl připravovat alespoň půl roku a někteří lidé mohou být v průběhu tvorby poměrně alergičtí na větu „katalog se finišuje“, zejména my, kteří víme v jaké části procesu se skutečně nachází
- vernisáž je vysvobození
- pozice produkční by se dala pojmenovat také jako manager popisků
- občas se stanete přímými aktéry (spolutvůrci) nějaké instalace, prostě když umělec nestíhá
- umělci jsou vztahovační a píšou e‑maily, kde dají do kopie všechny nejvíc nevhodné lidi
- umělce někdy nemáme rádi
- není důležité znát všechny umělce, důležité je umět rychle nenápadně googlit
- zeleň do galerie patří
- když máte pocit, že by si některé instalace zasloužili víc vysvětlení, můžete to říct nahlas, ale uvědomte si, že váš názor nikoho nezajímá, nejste kurátor
- na otázky „co to sakra je“, či „co to má sakra společného s uměním?“ radši neodpovídejte
- na každou věc půjčenou do výstavy je výpůjční smlouva, ale umělci bohužel často nevědí co vám to vlastně půjčují
- těm kvádrům, na kterých stojí umění, se říká sokly
- nepodceňujte význam soklů
- nepodceňujte význam popisků
- mezi dojmem, zda je něco umění nebo odpadky, může být tenká hranice
Když jsem se stala produkční výstav, vůbec jsem nevěděla jak se to dělá. Říkala jsem tenkrát kolegyni Lucce, že kdyby mi někdo řekl, že za měsíc je premiéra v divadle, z fleku bych věděla co začít dělat a jak postupovat. Když ale na první poradě zaznělo, že za měsíc je další vernisáž, něco mi říkalo, že rolák to celé nevyřeší.
Od té porady to zítra budou dva roky.
Nejlepší na tom všem ale je, že si člověk pak stejně vždycky pamatuje jen to dobré.
Vyzvánění na telefonu si zase zapne, na vernisáži si vesele poslechne od umělců jak by to bez vás vůbec nešlo, zanotuje si s kolegy v kuchyňce, jak je to produkční povolání rozmanité a plné zážitků, ohrne rukávy roláku a zasedne opět k počítači.
A takhle zase až do další vernisáže.
2021-10-12, TT
