Občas se to stane. V práci vás potká tolik věcí, o kterých byste chtěli mluvit, vypovídat se ze všech příkoří, radostí i strastí, které se vám dějí, ale mluvení je zároveň to poslední, na co máte náladu. Celý den totiž mluvíte, telefonujete, píšete e‑maily nebo vesele a mile vyjednáváte vše co je potřeba.
V takové chvíli chcete jít prostě jen domů a mlčet.
Nebo mlčet a dívat se na MasterChefa.
No a protože nikdo jiný ve skutečnosti nepochopí starosti produkčních lépe než oni sami, a protože jít domů a povídat si se zrcadlem hraničí s něčím, co by se dalo definovat jako zoufalství (v kombinaci se sledováním MasterChefa nemluvě). Existuje ještě jedna varianta, která vás na pokraji tohoto stavu může zachránit.
Sejít se s produkční.
Holky, jak je obecně známo, mluví o všem. Dlouho. Dokola. Bez výsledku. Dlouho. A dokola.
My produkční nejsme výjimkou.
Jen charakter našich setkání se časem vyvíjí.
Ve dvaceti
Když se sejdou dvě produkční je to vlastně trochu zázrak. Každá se podílí na spoustě projektů, diář má zaplněný lepícími papírky a harmonogram naplánovaný na minuty.
Tenkrát jsem měla pocit, že si produkční nemůže ale ani nechce dát pauzu. Slovo „ne“, na nějakou pracovní nabídku vůbec neexistovalo. Když už jsem si tedy nějaké setkání s produkční kámoškou ve svém „nabitém“ programu domluvila, v praxi to vypadalo tak, že jsem do kavárny doběhla na poslední chvíli a s telefonem u ucha se omluvila s tím, že po celou dobu musím mít telefon na stole, kdyby náhodou někdo volal nebo psal. A vlastně jsem trochu doufala, že mi někdo zavolá nebo mě zavalí sérií sms, jelikož jen tak budu moct své kolegyni nejlépe ukázat, jak jsem zaneprázdněná.
Ve třiceti
Když se sejdou dvě produkční, dala by se nastolená atmosféra charakterizovat trochu jako kdyby si Terezka Kostková pozvala do pořadu Blízká setkání na ČRo Dvojce, Terezku Voříškovou. Jen si to představte.
Svět okolo jakoby se zastavil. Ocitli jste se v pokojíčku vypolstrovaném cukrovou vatou, která pohltila telefonní signál. V pokojíčku, kde neexistují žádné problémy, všichni vám rozumí, znají vás a chápou, mají vzájemný respekt. Mají si co říct.
Je jedno, že venku zuří vichřice. Vás hřeje pohoda, pochopení a kakao.
Jak říká slogan drogerie DM: „Zde jsem člověkem.“ a Karel IV. v Noci na Karlštejně dodává: „Zde jsem mezi svými.“
Tak samozřejmě, pořád jsou to ale produkční, takže je předem pečlivě a jasně domluvený termín a místo. Obě přijdou včas, maximálně s minimálním zpožděním, které však navzdory všem přípravám nemohly ovlivnit. Vědí, co chtějí jíst a pít. Když jedna dorazí dřív a zjistí, že se dá platit pouze hotově, okamžitě zjistí dostupnost nejbližších bankomatů či aktuální výši hotovosti v peněžence té druhé, která je na cestě.
Místo v diáři mají vybookované cca měsíc dopředu a na konci setkání si domluví termín toho dalšího. Druhý den přijde té jedné pozvánka do kalendáře.
Obsah našich rozhovorů je všeobímající a osvobozující, protože si bezmezně rozumíme. Rozumíme všem našim problémům, které nemůžeme sdílet s jinými kamarády (nebo můžeme, ale oni mohou jen pokyvovat hlavou a tvářit se, že chápou, proč už třetí den řešíme v práci rozměry soklů).
Co tedy znamená když produkční řekne..?
„Mám toho moc.“ – Ráno vstanu abych udělala nějakou práci, než půjdu do práce, v práci pracuju s občasnými pauzami na jinou práci a po práci doma ještě dodělávám nějakou práci.
„Ne, nemůžeš mi pomoct.“ - Je velmi nepravděpodobné, že bys to zvládl tak dobře jako já.
„Nestíhám.“ – Pravděpodobně dnes udělám tuto i dalších sedm věcí. Tedy jen pokud nepoběží MasterChef, v tom případě dnes končím.
My produkční se většinou kamarádíme, jelikož jsme prostě všechny na jedné lodi.
Pomáháme si shánět divné věci i levnější vstupenky na představení. Poskytujeme si kontakty na herce, techniky či jiné nedostatkové nebo potřebné profese. Sdílíme tipy na spolehlivé dodávky (ideálně i s řidiči) a nosíme si květiny na akce, které organizujeme.
Dáváme si vědět o dobrých secondhandech, levných a kvalitních tiskárnách nebo o nových premiérách. Informujeme se o květinářstvích a caterinzích, kde zvládnou udělat za málo peněz hodně muziky. A posíláme si nabídky na práce (samozřejmě jen ty, které sami nechceme dělat, to zase prr).
A to vše zkrátka proto, že když teď pomůžete vy, příště vám pomůže ona. To je prostě zákon produkčních.
Obě zároveň víte, co vaše práce obnáší a tak si umíte dobře poradit, dobře se politovat, dobře se utěšit a dobře se potěšit.
Na setkání zpravidla pomluvíte pár lidí, kteří jsou dost schopní a ještě nastupují na vaši vysněnou pozici.
S povýšeným tónem zkonstatujete: „No já slyšela, že tahle svoji práci moc nezvládá“, a zcela bez ostychu přejdete fakt, že jste to vy, kdo má 12 nepřečtených e‑mailů.
Postěžujete si: „Hele lidi na kulturu nechoděj, propagovat naši inscenaci, je teď hrozně těžký.“ A místo toho, abyste se společně zapsaly do kurzu kreativního marketingu v praxi, dodáte: „Ale takhle je to teď prej všude.“
Jsme samozřejmě kamarádky, o tom žádná, ale když se vyptáváme, co ta druhá teď dělá, v duchu analyzujeme, jestli to náhodou není něco, co bychom ve skutečnosti chtěly dělat my (případně zjišťujeme jak jí to jde a baví a zdali bychom pro to za čas přeci jen nebyly vhodnější).
Dostane se občas i na osobní život.
Za ty roky se obsah našich debat posunul od zdánlivě zásadních problémů: „Na prvním rande mi řekl, že byl v divadle na Korespondenci V+W a přišlo mu to jako blbost. Tomu už se neozvu.“ (Alternativní varianta, nýbrž se stejným koncem: „Řekl, že nejlepší, co kdy viděl bylo představení Sluha dvou pánů.“.)
Přes střet s realitou partnerského života: „Já dostala ke třicetinám elektrický kartáček na zuby, co ty?“
Po život určující výroky: „Nepřestanu se s tebou scházet, jen protože se mi narodí dítě.“ (v některých případech lze vyložit také jako: „Nepřestanu se s tebou scházet jen protože se ti narodí dítě.“)
Kritizujeme, chválíme, informujeme se, doporučujeme si a sdílíme. Všechno.
Až na to, co nechceme.
Náš produkční svět je malý rybníček s nízkým rákosím, takže máme dobrý přehled a známe v něm většinu živočichů.
Máme v něm takové, kteří jsou na náš vkus moc draví. Jiné, kteří jsou spíš jako leklé ryby. Eminence, co se drží v tmavém koutě. Pár těch, kteří vědí, že pod „chrličem“ bývá největší tma. Pár žab na prameni. Některé, kteří se cítí lépe v hejnu, ale i sólisty, nebo dokonce sólokapry. Jedince s dobrými mimikry, přísavky i obojživelníky.
A i když po škole každý začínáme jako ten nejčerstvější kousek, postupem času bojujeme se stavy jako nenechat se zmrazit nebo nedejbože leknout.
Jsme zkrátka takový Rybí gang, a stejně jako Tři mušketýři bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho, bojujeme společně i my produkční.
Ať už tedy probíhají naše Blízká setkání během obědové pauzy, u rychlé snídaně, večer u vína nebo se jedná o krátké rozmluvy u ledničky, na jejich konci máme nutkání padnout si do náruče, jelikož víme, že jsme si právě ušetřili 850 korun, za sezení u psychoterapeuta.
2021-10-19, TT
