Need For Speed: Underground 2. Midtown Madness. Mafia.
Moje oblíbená byla Mafia, hrála jsem tam ale vždycky jen Jízdu. Jako správné děvče jsem si totiž v 10 letech přála mít volant a pedály k počítači. A taky jsem je měla. Na začátku hry jsem vyhodila všechny zbraně a ukradla taxíka, se kterým jsem prostě jezdila a vozila lidi. Vždycky mě naštvalo, když mě začali honit policajti, za to že jsem projela (omylem) na červenou.
Řízení čehokoliv patří mezi zásadní schopnosti produkčních. Dneska bych ale chtěla mluvit převážně o autech.
Přestože mít řidičák a umět řídit auto, by měla být jedna ze zásadních dovedností produkčních, často se mi na projektech stalo, že jsem byla jediná (nejen) produkční s touto výsadou. Automaticky jsem se tak pasovala také na pozici řidič.
Někdy mi to trochu vadilo, ale jindy jsem to brala jako výzvu a možnost se vyjezdit. Neznamená to totiž, že jsem nějaký expert na řízení. Při některých projektech se ale holt jede podle hesla: „Jedinej řidič, dobrej řidič“.
Zkušeností mám spoustu. Po Praze díky Damúze a Vyšehrátkám. Do regionů díky natáčení studenstkých filmů FAMU nebo filmu Francek. Tam jsem byla týden hlavní šofér celého štábu. Vezla jsem pana osvětlovače z České televize z Prahy do Dobrušky a vůbec si nestěžoval. Proč si ale po cestě otevřel tu láhev piva, netuším...
Řidičák mám na den přesně 10 let. Vím to, jelikož mi právě dneska vyprší jeho platnost. Za tu dobu jsem se naučila být zodpovědná a neohrožená, dodržovat předpisy a nestresovat se při parkování, při kterém na mě koukají lidi.
Na druhou stranu. Vím, že existuje otáčkoměr, ale neumím ho používat. Pletu si vlevo a vpravo, ale slyšela jsem, že se to takhle děje více ženám. Vím, že když sedím na sedadle spolujezdce, měla bych navigovat, ale často se spletu o jednu odbočku dřív nebo později.
Zároveň tedy nevidím nic tak špatného na tom se otočit.. Ano i po sedmé.
Vzhledem k absenci vlastního auta nemám bohužel prostor pravidelně se udržovat v kondici a tak to nakonec řeším tím, že když přijedu do Hradce, jedu s tátou do Hornbachu, prostě proto, abych si mohla „zařídit“.
V autě občas vypadám trochu srandovně. Abych totiž dobře viděla, musím se přisunout tak, že mám volant pod bradou a na sedadlo za mnou by se vešel Vavřinec Hradílek v kajaku. Můj kluk říká, že za volantem vypadám jako důchodce.
Jako produkční řídím často taky dodávky, a to je teprve sranda!
Při řízení po městě se celkem často opakuje scéna z úvodu filmu Na samotě u lesa, kdy se potřebuje Svěrák dostat z vedlejší na hlavní a udá směrem k manželce jasný pokyn: „Pros!“
Když třeba jedu v nějakém pruhu blbě (ano děje se to) a potřebuju se zařadit, čekám kdo bude mít tolik slušnosti mě pustit. Často ovšem stačí, když se dostanu na stejnou úroveň jako auto ve vedlejším pruhu. Pokud v něm sedí dva starší týpci, je v podstatě vyhráno. Většinou mi mávnou a ještě mají historku do hospody, kde chlapům vyprávějí, že viděli holku v dodávce.
Abych pravdu řekla, trochu mě tento genderový stereotyp uráží. Jako by byla ženská v dodávce, stále ještě chiméra. Já se v tom náhodou umím docela pohybovat. Řídila jsem modrou, červenou, bílou, ale i červenobílou dodávku. Někdy to byl benzín, jindy nafta. Zvláštní, že když jsem si dodávky přebírala, vždycky měli všichni (muži) potřebu mi to extrémně zdůraznit. Od té doby, když mi někdo řekne, jo a pozor, jezdila jsi někdy s naftou? Vím, že mám odpovědět: „Jasně, nažhavit.“
Vím také, že podélně se lépe parkuje, když jste to vy, kdo má auto s koulí. Zjistila jsem, že zpátečka je někdy na stejném místě, jako mají jiná auta šestou rychlost, že v autě existuje šipka, která ukazuje na jaké straně máte nádrž, a vím, že Radiožurnál naladím na frekvenci 94,6 FM.
Nejlépe a neohroženě se ovšem cítím v jedné stopě.
Produkční Terka je totiž něco jako Reno Raines, Vin Diesel nebo lépe Semir Gerkhan na kole.
Jejím revírem jsou cyklostezky,
její tempo určuje nepřítomnost přehazovačky,
její protivníci jsou policisté, co chytají v jednosměrkách, kopcovitý terén a dlažební kostky.
Ví, že holky na kole jsou trendy a mohou jezdit ve dne v noci,
jejím úkolem je dělat okolním autům radost.
Kolo je ideální produkční přemísťovadlo.
Není to vždy ideální přemísťovadlo v Praze a bohužel se na něm nedá stěhovat moc věcí. Když si ale vezmete tu IKEA tašku na každé rameno jednu, jste ideálně vyvážení.
Vzhledem k absenci vlastního auta zažívám veselé historky zejména s auty, které mi někdo půjčí.
Nedávno jsem jela s kolegou vyzvednout auto do půjčovny a měla jsem se vrátit Passatem jeho táty. Bál se, a tak se mě ptal, jestli už jsem někdy řídila novější auto. „Samozřejmě“, odpověděla jsem (dle mého názoru) věrohodně.
Po cestě mi ovšem raději vysvětloval, že to co drží je volant a když s ním zatočí doprava, jede doprava.
Jednou se mi taky u vypůjčeného auta rozbila (sama od sebe) parkovací kamera. Místo toho, aby ten pán při vracení auta ocenil, že jsem dokázala celý týden parkovat bez ní, jsem musela doplatit 500 korun.
Kamarádce Dandě jsem zase jednou nabourala auto přesně pod parkovacími senzory. Můj kluk řekl, že v podstatě není možné, aby to někdo dokázal. Myslím, že to nebyla lichotka.
Když jsem se hlásila na pozici v rámci festivalu Jeden svět, byla jsem na pohovoru, kde se mě slečna zeptala, jak zvládám stresové situace. Vyprávěla jsem jí tedy o tom, jak jsem nedávno musela vyzvednout rekvizity na DAMU a tak jsem zajela zezadu školy, do ulice Řetězová.
Kdo zná ulici Řetězová ví, že je to jednosměrka a zaparkovat, natož se v ní otočit, nemusí být jednoduché.
Kdo zná mě, ví že umím i historku o ničem vyprávět čtvrt hodiny.
Z otázky jsem tedy narozdíl od Řetězové nevycouvala. Obojí trvalo dost dlouho.
Zastavila jsem dopravu asi tak na 7 a půl minuty a musela jsem snášet pohledy a troubení ostatních řidičů.
Z pohledu paní personalistky a potenciální budoucí kolegyně ovšem čišela hrdost.
To, že jsem řídila svou oblíbenou Felicii kombi bylo štěstí v neštěstí. Má totiž sice velký rejd, ale už ne posilovač řízení a klimatizaci, takže člověk vyleze vyčerpaný a úplně zpocený. Úspěch to byl ale takový, že všichni kolemjdoucí div nezačali tleskat.
Z pohovoru jsem za to odcházela nadšená a plna očekávání. Nakonec mě ale nevzali, snad to hrdě nevyprávěli nějakému šéfovi produkce, kterého tato historka neokouzlila ale vyděsila.
Sečteno a podtrženo, sebekriticky si o sobě myslím, že řídím dobře.
Někteří nejmenovaní lidé, kteří se občas stanou mými náhodnými spolujezdci na sedadle smrti, mají ale pocit, že je nutné mě občas zahrnovat poznámkami jako:
Jedeš docela u kraje.
Jedeš docela u kraje.
JEDEŠ DOCELA U KRAJE!
Ty nevidíš tu čáru?
Už si tam můžeš dát čtyřku.
Tady můžeš jet devadesát.
A potom co jejich ruka zůstane ještě několik minut v křečovitém tvaru úchytky nad hlavou, říkají: „Ano, trochu se s tebou bojím.“
Zvláštní, jiní se mě zase nadšeně ptají: „Tak co Terko, kdy spolu zase někam vyrazíme? a s úsměvem dodávají: „Budeš řídit!“
Poselství dnešního článku je tedy jasné. Podívejte se, kdy vám vyprší platnost řidičáku a hlavně se nenechte nikdy odradit!
2021-10-05, TT
