Sešli jsme se jednoho slunečného dopoledne v kavárně v centru města. Byl to už druhý termín. První s omluvou zrušil – venku bylo hezky a tak by se prý raději procházel se svou dívkou. No, na to se nedá nic namítnout.
Na druhý dorazil s předstihem a než jsem mohla s dotazy začít, zastavilo se u něj několik jeho bývalých spolužáků a známých, se kterými se dal do řeči.
Byl to můj první rozhovor v životě a jeho první v nové roli.
Za necelý týden totiž oficiálně usedne v křesle jako nový šéf katedry produkce na DAMU.
Kde a kdy jsi byl naposledy v divadle?
Včera v Lužickém semináři na představení Těžba snů. (Chemické divadlo, režie: Vojta Bárta, pozn. red.)
Je pro produkční důležité sledovat kulturní dění?
Znám skvělé produkční, které to nezajímá. Ve chvíli, kdy pracuješ s lidmi z oboru, je kulturní povědomí, myslím, dost zásadní. Pro určité produkční profese to bez sledování kulturní scény dělat nejde.
Kde čerpáš informace z kultury?
První vlna je samozřejmě moje sociální bublina osobně i na sítích. Druhá jsou potom různé kulturní servery a periodika.
Například?
Napříč. Když hudba, tak Muzikus, Fullmoon, UNI, často koukám na Culturenet – to je takový průřez všeho možného, z divadla SAD i Divadelní noviny, z těch specificky zaměřených třeba Taneční aktuality nebo OperaPlus.
Jak se člověk stane vedoucím katedry produkce na DAMU?
Pár let po skončení studia jsem začal studovat doktorát na KALD a vedle toho mě Petr Prokop oslovil k pomoci při výuce na Produkci. Postupem času po ukončeném doktorátu předměty přibývaly až po garanci bakalářského oboru. Když se po 15 letech rozhodl jít stávající šéf za další výzvou do Vzletu, nebylo od věci uvažovat o vedení katedry. Nejdřív jsem si nebyl úplně jistý. Chtěl jsem si práci na DAMU napřed zkusit bez vedení, abych nešel do něčeho, co mě semele. Naštěstí mi nikdo neřekl nic o detailech, takže nebyl čas se nad tím zamýšlet a přihlášku do výběrového řízení jsem podal. (smích)
Z kolika kandidátů se vybíralo?
(smích) To se nemůže říkat. Podle mě nad tím uvažovalo… minimálně několik lidí. (smích)
Během své profese jsi prošel mnoha projekty, festivaly, divadly. Kde ses toho nejvíc naučil?
Ano, mnoha. Vybíral jsem si vždy projekty, kde se něco naučím. Ale mou součástí bude vždy Ostrava, ve které jsem toho zažil strašně moc. Jako zásadní pro vše ostatní musím ale zmínit na začátku Zlomvaz. (Festival, který organizují v rámci výuky studenti katedry produkce ve 2. ročníku, pozn. red.) Jo, Zlomvaz na Pustevnách.
Jediný Zlomvaz, který kdy vyjel celý mimo hranice DAMU.
Ten byl důležitý asi nejen pro mě. Ukázalo se totiž, že i úplná kravina se dá zrealizovat díky dobrému týmu. V září jsme se rozhodli a na začátku června už festival začínal, takže to byla relativně rychlá akce. Všichni z ročníku jsme se na tom hodně naučili. Obecně mě toho hodně naučily projekty, festivaly a eventy, díky kterým jsem si uvědomil, že jsem vykopávač.
Vykopávač? Jakože projekt založíš a potom ho opustíš a přenecháš jiným?
Zpravidla jo. Za projekty stojí vždy někdo, kdo je vykopne, kdo se o ně umí postarat produkčně a usměrnit, a zásadní jsou pečovatelé, kteří vedle toho umí tmelit tým. Po mých zkušenostech musím říct, že jsem zpravidla vykopávačem. Snažil jsem se často být i v jiných rolích, zůstat někde déle, ale po roce…
…už jsi chtěl vykopávat někde jinde.
Ani ne nutně vykopávat, jenom když se práce opakuje podruhé potřetí stejně a nějak zásadně se neinovuje, tak mě to potom už nebaví a jdu od toho, pro úspěch projektu, dál. Znát svou roli je dost zásadní, s tím se dá dál pracovat.
Jak se vůbec stalo, že kluka z Ostravy napadlo stát se produkčním?
No já v 19 letech samozřejmě nevěděl, co ta profese znamená. Myslím, že mě na DAMU asi i přihlásila máma. (smích) Ona věděla, že chci jít na uměleckou školu, a přišlo jí, že by produkce mohla být pro mě do budoucna použitelnější.
Jaká je úroveň katedry produkce? Dá se stále označit za prestižní obor, kam se hlásí velké množství uchazečů?
Myslím, že se hlásí pořád stejně, prestiž se u takového oboru nedá měřit počtem uchazečů. Ale když se ptáš na tu úroveň, mám pocit, že hrozbou ve výuce našeho oboru je, že před těmi deseti patnácti lety nebylo tolik variant provozování divadla a stále se obor dynamicky rozvíjí. Např. v divadlech existovaly zpravidla příspěvkové organizace, nově teprve vznikaly soukromo‑právní subjekty a konkurence v komunikačních kanálech byla minimální. Teď fungují divadla jako s.r.o, spolky, ústavy, nebo jako živnost, technika se zpřístupnila, hrát můžeš kdekoli za minimální náklady atp. Hledáme ideální cestu mezi tím, jaké informace jsou vlastně relevantní a co se studenti můžou doučit jinde. Můžeš jim jen ukázat cestu a dovést je k samostudiu, což ale nefunguje stoprocentně. Máme nové akreditace, které se evalvují a naši prací a úkolem je to takříkajíc utřepat a srozumitelně studentům odbornost předávat. Na rozdíl od studia před lety se musí studenti dnes více živit, a zároveň je ta škola časově náročná.
Produkčním se člověk může stát i bez vysoké školy, k čemu tedy studium na DAMU?
Já myslím, že to je podobné, jako když studuješ kdekoli jinde. Jdeš do hloubky a vedle odborného studia získáš praxí pestré kontakty do budoucna, což je pro produkci důležité. Setkáváš se se zajímavými odborníky z řad pedagogů, a v hodinách často s různými hosty. To je taky důležitá výuková metoda. Přivézt odborníka a říct jim, tohle je produkční…
…živý produkční.
Přesně! Ukázat lidi z praxe.
Když je student proaktivní a začne už během let na škole spolupracovat s lidmi z jiných kateder i na mimoškolních projektech, tak si „buduje jméno“ a nabírá zkušenosti. Těch pět let (tři + dva) jsou hrozně unikátní v tom, že máš absolutní právo udělat chybu a analyzovat ji. Můžeš být produkčním klauzur, produkčním festivalu, máš možnost spousty věcí vyzkoušet a sát jako houba. A potom, když z té školy vycházíš, tak víš, komu se ozvat, jakmile začneš připravovat vlastní projekty. Nebo se budou ozývat tobě. Zároveň se na škole dobře naučíš i administrativní stránku, která je od naší profese neoddělitelná. Účetnictví, fundraising, divadelní kontext. Důležitá je navíc orientace v kulturní politice, v termínech jako strategie kultury, velké město, malé město, neziskový sektor, státní divadlo. Je toho hodně. Teorie je v produkci čím dál důležitější.
Už jsi to zmínil. Magické slovíčko kontakty. S kým ses na škole propojil ty a čerpáš z toho dodnes?
Ono je to už docela dávno, takže asi ne dodnes, ale na začátku to byly samozřejmě starší ročníky na katedře. Pro mě byl zásadní třeba Ondřej Polák, který mě hodil do hudební produkce, stage managementu, a hacků v produkci. Skrz další spolužáky jsem se dostal do komerční sféry, i do té soukromé nezávislé. Ale ono to není jen o kontaktech, které musíš pragmaticky využívat. Jsou to častěji přátelské kontakty s lidmi, kteří jsou dnes třeba vedoucími pracovníky v divadlech. Ty víc využívám teď v rámci výuky. Když se jedeme se studenty podívat, jak kde dělají divadlo v praxi, je jednodušší zavolat svému spolužákovi.
Dobří produkční v kultuře jsou prý celkem nedostatkové zboží, máš taky ten pocit? Čím to podle tebe je?
Spíš je problém, že je strašně moc projektů, a tak je logicky obtížné ke každému najít dobrého produkčního. To je, jako kdybys řekla, že je málo dobrých herců. Je jich nedostatek zejména proto, že mají hrozně široké uplatnění a můžou si vybírat, co budou dělat. A ty jim musíš mít co nabídnout.
Jsou lepší produkční kluci, nebo holky?
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel, myslím, že je to úplně jedno.
Setkal ses někdy s tím, že bys měl nějakou výhodu, protože jsi produkční-kluk?
Výhodu ani ne. Holky‑produkční si na začátku stěžují, že mají na starosti účtenky. Kluci zase zvučí, svítí a tahají prakťáky. To je ale taková jednoduchá zkratka a nesouvisí nutně s jejich schopnostmi. Když jsem viděl nedávno studentky tahat prakťáky po škole, nevnímal jsem to jako genderový problém, ale jako problém v delegaci.
Je pro produkční důležité vyjet během studia do zahraničí?
Jo! Na Západ. Často se setkáš u nás s „východním“ přístupem v produkci, to je taková ta devadesátková neboli „to se nějak udělá“, a pak máš tu „západní“. Poznáš ji tak, že máš pojmenovaná rizika, příčiny, důsledky a řešení. Ta je čím dál častěji vidět třeba na velkých hudebních festivalech. Mají tam kvůli počasí meteorologické stanice, plány pro všechny na to, když bude 10 °C, 20 °C, bouřka atd. U „východního“, tzv. reaktivního managementu, to začneš řešit, až když problém nastane.
Máš nějaký produkční lifehack?
Být yesman, protože to se člověk hodně naučí. Ale s mírou.
Co bys poradil studentům produkce?
Mít otevřenou hlavu a sát jako houba. Využít toho, co ta škola nabízí výjimečného – tu pestrou nabídku, co všechno se dá dělat, aby ses mohl rozhodnout.
Co bys na práci produkčního klidně oželel, ale patří to k ní?
Asi závěrečné zprávy.
A co máš naopak nejvíc rád?
Tu pestrost. Produkce je vlastně takový americký sen. Můžeš být čímkoli.
To mě přivádí k otázce, jak se od práce produkčního dostaneš k výrobě salámů?
(smích) Já jsem velmi činorodý člověk, nerad se nudím, musím dělat třeba tři čtyři věci najednou. No a mé salámnictví začalo tím, že jsem si zlomil nohu a byl jsem měsíc na lůžku. Měl jsem pár nerealizovaných nápadů a jeden z nich bylo sušení a fermentace masa. Od rozcházejícího se páru jsem koupil vinotéku, přes internet jsem si objednal řeznické potřeby a začal jsem dělat salámy a šunky.
V nové pozici usedneš 1. května, co uděláš jako první věc?
Večírek. (smích)
Až budeš za pět let funkci vedoucího katedry opouštět, co bys chtěl, aby za tebou bylo?
Chtěl bych, aby se katedra více vyjadřovala k věcem ve veřejném prostoru. Aby bylo v každém ročníku alespoň 10 lidí, kteří na tu školu nenadávají a kteří dokážou reflektovat svůj vývoj. Přál bych si, aby byli studenti spokojení a produkce je bavila, protože mám někdy pocit, že jsou lidi už ve třeťáku úplně vyhořelí.
Tak hodně štěstí!
David v číslech:
Kolik let jsi produkční? (počítá na prstech) 15
Kolik hodin spíš? Dřív čtyři pět, teď už i 10 hodin
Kolik šálků kávy denně vypiješ? Dva až tři šálky dobré kávy
Jak dlouhý je tvůj pracovní den? 10 hodin
Kolik kilometrů denně nachodíš? (kouká do aplikace v mobilu) 7 km
✓
2023-04-25, TT
