Když se jednou stanete produkční, váš život už nikdy nemůže být takový jako dřív. Stejně jako každá profese, i my máme své geneticky zakódované zlozvyky.
K napsání tohoto článku mě inspirovala Národní sbírka zlozvyků, kterou spustila umělkyně Kateřina Šedá.
Pokusila jsem se sáhnout nám produkčním do svědomí a zamyslet se nad tím, co děláme, aniž bychom (si) to přiznali anebo jsme na to naopak snad i pyšní.
Následující soupis bychom mohli označit jako zlozvyky, projevy nemoci z povolání nebo profesní deformace. Ať už si pro něj zvolíte jakékoliv pojmenování, zásadní je, že obsahuje skutečnosti, které jsou neoddělitelnou součástí našich produkčních životů.
A nedá se s tím hnout.
Za přispění svými nápady na Instagramu díky také:
Kristině, Ivetě, Andree, Réze, Saše, Terce, Agátě, Vojtovi, Báře a Aničce.
Chlubíme se mezi sebou, jak málo jsme spali, protože si myslíme, že čím míň, tím jsme lepší produkční.
Myslíme si, že víme všechno líp.
Stěžujeme si všichni na málo peněz v kultuře. I ti, kteří jich mají hodně.
Nechápeme, když někdo není schopný říct, zdali v daný termín má nebo nemá čas.
Hodnotíme lidi podle toho jak přehledně umí dělat tabulky.
Říkáme slova, kterým ostatní nerozumí a tiše se tím bavíme.
Tvrdíme, že umíme dobře řídit i když to třeba není pravda.
Dáváme si k obědu kuřecí stripsy s hranolkama a ospravedlňujeme si to tím, že jako produkční to přeci vyběháme. Přitom víme, že celé dny sedíme jen u počítače.
Neumíme (a nechceme) si říct o pomoc i když víme, že ji potřebujeme.
Tajně mezi sebou kritizujeme lidi, kteří nejsou dost schopní.
Když nás za odvedenou práci nikdo nepochválí, jsme naštvaní a ukřivdění.
Když nás za odvedenou práci někdo pochválí, říkáme, že to nestojí za řeč.
Potom co položíme telefon s někým nepříjemným, jsme o moc nepříjemnější než do telefonu.
Předvídáme alternativní scénáře a jsme naštvaní, když nějaký opomeneme.
Jsme panovační i když to není nutné.
Nesnášíme když lidi mění plány.
Nemáme rádi když lidi hned napoprvé nepochopí co po nich chceme.
Máme pocit, že musíme být všude první a musíme odcházet poslední.
Máme potřebu zařizovat věci za ostatní nebo jim alespoň říkat, jak bychom to udělali my. (Lépe)
Snažíme se zapamatovat si, kde se nacházejí různé druhy obchodů, abychom pak ostatním mohli radit, kde v dané chvíli nejlépe seženou to, co potřebují.
Když k někomu přijdeme na návštěvu, snažíme se zapamatovat si co má doma a co by se nám případně mohlo někdy hodit jako rekvizita do inscenace.
Pořád se ostatních ptáme, jestli něco nepotřebují nebo jestli je vše v pořádku.
Dáváme oči v sloup, když od nás stále někdo něco potřebuje.
Dáváme oči v sloup když nám někdo volá, ale potom přijmeme hovor s nepřirozenou příjemností.
Zvedáme telefony na záchodě i když nemusíme. (Já ne!)
Pořád u sebe nosíme klíče, jak nějací klíčníci.
Nosíme v tašce nebo batohu spoustu věcí, které vůbec nepotřebujeme, jen pro všechny případy.
Děsíme se toho, že bude někdo něco potřebovat a my to nebudeme mít u sebe.
Na schůzkách, které nám přijdou zbytečné přepočítáváme čas na to kolik už jsme mohli napsat e‑mailů
prostor pro nadechnutí, zpytování svědomí a vyřízení pár e‑mailů
Koukáme zbožně do výloh železářství a domácích potřeb a tajně si přejeme, abychom všechny ty věci měli doma, protože by se mohly hodit.
Jsme naštvaní, že neexistuje ocenění pro nejlepší produkční/ho (klidně i ve vedlejší roli), ale sami nevíme jak bychom to hodnotili.
Při sledování filmů a seriálů se nemůžeme pořádně soustředit na postavy, protože je hrají lidé, které známe.
Když jdeme do galerie nekoukáme moc na umění, ale na to jak jsou zpracované popisky a jaký mají úchytný systém na světla.
V divadle odpočítáváme, kdy představení skončí podle toho jak herci postupně používají a odebírají rekvizity na scéně.
Jsme zvyklí kupovat jiným lidem spodní prádlo a také jim ho prát.
Když v divadle stříká krev, herci se pomazávají mokrou hlínou nebo se kloužou po vazelíně, škodolibě se radujeme, že tomu neděláme produkci a nebudeme to muset uklízet.
Na jevišti nesledujeme herce, ale scénografii a přemýšlíme, kde asi sehnali ty balíky slámy.
Když v divadelním představení hraje nějaká celebrita, přemýšlíme kolik je asi musela stát.
Když v divadelním představení hraje víc než pět herců, uznale obdivujeme toho, kdo dal dohromady termín.
Máme u sebe pořád hotovost, protože víme, že účetní neproplácí platby osobní kartou.
Při každém trochu kloudném nápadu přemýšlíme, kde by se na něj dal sehnat grant.
Na akcích, kde nepracujeme si všímáme produkčních nedostatků a s radostí je kritizujeme.
Kritizujeme neorganizovanost v rodině.
Organizujeme rodinné příslušníky na rodinných oslavách.
Vydržíme pařit nejdýl a vstávat nejdřív.
Používáme excelové tabulky na vánoční dárky, které máme nakoupené už v listopadu.
Nutíme (nezáměrně) ostatní cítit se občas méněcenně.
Jsme extrémně organizované osoby, ale nedokážeme se klidně i půl roku sejít.
Nosíme u sebe neustále kabely, gaffu, všemožné redukce, nožík, řezák, čelovku, powerbanku a počítač i když to vůbec nepotřebujeme.
Často se ptáme: „A nešlo by to sehnat levněji?“
Uklízíme věci po špílech (představeních), na které se jdeme jen podívat.
Pijeme příliš mnoho kávy.
Pijeme kávu i když kávu nepijeme, protože co bychom to byli za produkční?
Myslíme si, že všechno dokážeme sami a nejlíp.
Pokud se chcete stát produkční, mrzí mě to, ale na tohle se prostě musíte připravit.
A pokud si stejně jako já často myslíte, že jste nepostradatelní, vězte že ve skutečnosti jste stejně Postradatelní jako Sylvestr Stallone, Dolph Lundgren nebo Arnold Schwarzenegger.
Tak snad o nás taky jednou někdo natočí film.
No a kdyby náhodou ne, dokážeme si ho případně natočit sami.
2023-01-31, TT
