Bude slučák ze střední! Vyskočilo na mě před nějakým časem na Facebooku. Přestože nás chodilo do třídy třicet, svou účast potvrdila třetina. Když Honza tuto akci ohlásil, zcela otevřeně jsem jim napsala, že se s nimi vidět nechci. Nemám totiž ani manžela ani děti. A zatímco tyhle dvě věci lidi po deseti letech z nějakého důvodu nejvíc zajímají, já se dobrovolně nepotřebuju stresovat nějakým pocitem společenské méněcennosti.
Den před setkáním jsem začala zpochybňovat atraktivitu místa srazu. Říkala jsem si, že máme v Hradci přece jiné, mnohem zajímavější podniky. Takže Honzovi, který vše sám inicioval, domluvil, vymyslel místo s dobrou dopravní dostupností a parkováním a navíc udělal rezervaci, jsem mezi řádky řekla „díky, ale to, jak jsi to vymyslel, je teda pěkná blbost“.
Skvěle Terko, skutečně nechápu, proč by se s tebou měl chtít někdo setkávat.
V úterý jsem měla autorské čtení blogu a dělat akci, kde vystupuje produkční (shodou okolností já) je podle mě za trest. Dva týdny dopředu jsem kontrolovala, jestli už je založená událost, jestli jsou informace na webu, jak bude vypadat místo a v den čtení také jestli tam bude vše připraveno. Produkční Alice ovšem mé opruzování tolerovala a velmi mile mi na vše odpovídala. No jo, ti umělci.
Na druhou stranu, taky jim to jejich opruzování vždycky toleruju, tak nevím, proč by jednou někdo nemohl tolerovat mě.
Jsem celkem tolerantní. Až na případy, kdy někdo začne měnit plány. Když se tedy v den slučáku ze společného setkání postupně začali odhlašovat další spolužáci, zdálo se mi, že si mou přítomnost nezaslouží. No co, alespoň bych se vyhnula kolečku, jinak zvanému grilování ve vlastní šťávě, libovala jsem si.
Myslela jsem, jak si v tom budu libovat, ale zjistila jsem, že je to sakra náročné. Vybrat z více než 40 článků? A kolik vlastně? Kolik příchozí posluchači tak mohou snést? Vylučovací metodou jsem se dostala na číslo 19. To bych nesnesla ani já, a to jsem je všechny napsala. Do některých jsem se musela znovu začíst, už si je pořádně nepamatuju. Zdá se to tak dávno.
Je to deset let od maturity. Chodili jsme na střední stavební průmyslovku na obor architektura a já se stala produkční. Spolužáci zakládají architektonické ateliéry, ve kterých mají tolik zakázek, že je odmítají se slovy: „Nejdřív příští rok v červnu“. Jsou vodohospodáři a inženýři, staví přehrady nebo si nějakým záhadným způsobem dokázali v této době pořídit hypotéku.
A pak jsou tam ty matky. A ty (pojďme si to říct upřímně) strčí moje produkční schopnosti do kapsy, jedním mávnutím plíny.
„No, nezáviděníhodná výchozí pozice“, říkám si. Navíc se tam chystám přijet vlakem.
Že jako jediná nemám automobil, tak to snad radši ani nepřiznám.
Přijela jsem na kole půlhodiny předem a jediné, co mohl být problém, byl ten mikrofon. „Do toho stojánku nepasuje. Je menší, takže by mohl vypadnout. Ale kdyžtak ho přilepím gaffou.“ V tuhle chvíli jsem o schopnostech produkční Alice přestala mít jakékoliv pochyby. To je bezesporu člověk na správném místě. Potom jsem spolu s ní nanosila pro diváky několik židlí. Jsem tu dnes sice jako umělec, ale jen tak, abych nevyšla ze cviku.
V ten den to bylo ještě krušné. Chtěla jsem stihnout své dva kamarády z Budapešti, kteří zavítali na otočku do Prahy, takže jsem za nimi dojela do Karlína s tím, že na ně mám přesně vypočítaných 20 minut. Když se ovšem z 20 minut stalo 25, celý harmonogram se rozsypal. Teď nebo nikdy, řekla jsem si a na sdíleném Rekole jsem se jala dojíždět vlak, odjíždějící z hlavního nádraží za 10 minut.
Nervózní jsem nebyla. „Prostě jen přečtu to, co už jsem jednou napsala“, řekla jsem si na uklidnění.
Na klidu mi nepřidalo ani to, že teploměr ukazoval 32 stupňů. Potom co jsem zaparkovala před nádražím mimo vyhrazenou zónu, nabídla mi aplikace Rekola dvě možnosti. „Zaparkovala jste kolo mimo zónu, buď zaplatíte pokutu 500 Kč a můžete utíkat na vlak, který vám jede za 3 minuty nebo koukejte s tím kolem popojet o 30 metrů na parkovací point, pak bude to zadara a utíkat můžete taky.“ Jako starý strýček Skrblík jsem ušetřenou pětistovku vyměnila za svoje plíce. Přeparkovala jsem a pustila se do úprku směrem skrz nádražní budovu. Jako produkční jsem v těchto situacích samozřejmě trénovaná, takže potom co jsem doběhla do vlaku, kde jsem málem omdlela, jsem si sedla vedle nějakého pána a tvářila se, jakože je všechno v pořádku. To, že mi tekly čůrky potu po různých částech těla, moje tepová frekvence odpovídala rychlosti světla a moje jednobarevné šaty se začaly stávat na různých místech batikovanými, mě nemohlo rozhodit.
Vyschlo v ústech jsem měla ještě než jsem začala vůbec číst. Je to jiné než když si tady sama dávám slova na papír. Najednou tam sedí lidi, kamarádi, rodina a všichni jsou tam kvůli vám. Tedy předpokládám. Po mě už nic nenásledovalo. Srdce mi tlouklo vzrušením.
Zatímco jsem uvnitř své hlavy tloukla hlavou o vlakový stoleček a nechápala, jak jsem mohla porušit produkční pravidlo č.1. – totiž vzít si šaty, na kterých je vidět pot – tvářila jsem se jakože ten, kdo by tu potřeboval deodorant je asi ta paní za mnou. Je potřeba nasadit mimikry. Určitě budu méně podezřelá, když si začnu číst.
Číst nahlas umím, to vím, ale překvapila mě náročnosti jiné disciplíny. Schopnost improvizovaných průpovídek mezi jednotlivými články. Znám to z koncertů. Zpěváci ke každé písni řeknou nějakou vzpomínku, která se váže k její napsání, prohodí nějaký žertík z minulého koncertu nebo – nejoblíbenější, řeknou něco ze svého soukromí, třeba že dneska vůbec nestíhali a na zvukovku dorazili bez vyčištěných zubů. Já jsem publiku řekla, že když se jim to bude líbit, mohou na konci skandovat „ještě jeden“.
Aby toho nebylo málo, do již rozjetého vlaku mi zavolal jeden pán, který nám má půjčit umělecké dílo do nové výstavy. Telefonát zahájil slovy: „Dobrý den, dostal jsem na vás číslo, nevím tedy, jestli pracujete i v sobotu…“ S upoceným pocitem „mně už je to všechno jedno“, jsem si vyslechla, že volá z pevné linky, jelikož nemá mobilní telefon a že bydlí na Moravě. V šatech v té chvíli už hrajících škálou odstínů fialové, před záchodkem v posledním vagónu, jsem mu dál nerozuměla ani slovo, ale všechno jsem mu odsouhlasila. A jak jsem tak sledovala ubíhající koleje, napadlo mě, že by bylo skvělé o prázdninách nepracovat. Odjet pryč nebo být prostě jen doma a vrátit si chuť do produkčního života, který je někdy vzhůru nohama.
Nakonec jsem to, že kromě všeho dalšího nemám ani auto, přiznala.
Lidi na konci čtení (zcela spontánně) skandovali ještě jeden.
Grilování ve vlastní šťávě neproběhlo, jelikož jsme si dali tatarák.
Po uměleckém výkonu jsem dostala květiny, jak se sluší a patří.
A na slučáku jsem se dozvěděla, že ze stolice lze vyčíst, jak kdo zachází s penězi.
Týden víc než vydatný.
Když se mě o půlnoci spolužák zeptal, jestli u sebe nemám jednu knihu navíc, nechápavě jsem se zamyslela, jakou knihu mám teď zrovna v tašce.
„No, ty to nemáš vydané knižně?…Hlavu vzhůru nohama?“
„Aha, ne to nemám.“
„To je škoda, mohl bych to nahlas předčítat dětem na dobrou noc.“
Jsem sice jen produkční, nemám manžela ani děti, ale mám blog a zdá se, že jsem společensky naprosto cenná.
*Přestože tento blog došel až ke svému čtyřicátému druhému článku, není to odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec.
Dáváme si prázdninovou pauzu. Budeme se inspirovat, psát a kreslit do zásoby. Vrátíme se zase v září, tak na nás počkejte :)
2022-06-21, TT
