Nedávno za mnou přišel můj kolega, který vede vzdělávací oddělení a zeptal se mě, jestli bych nechtěla studentům v rámci jednoho edukačního programu povědět o tom, v čem spočívá práce produkční výstav. Podívala jsem se na něj svýma unavenýma, červenýma, fialově podlitýma očima, ve kterých se zračila jedna vernisáž za rohem a druhá za dveřmi. Zeptala jsem se ho, jestli si myslí, že jsem teď skutečně ten správný člověk, který by měl mladým nadějným lidem povídat o tom, co obnáší produkční povolání. Pravděpodobně mu teklo do bot a neměl na výběr, protože řekl trochu nepřesvědčivým tónem: „Joo… to bude v pohodě hele, to zvládneš.“
Potom co jsme se domluvili, že se pokusím sebrat poslední špetku entuziazmu a vynechám sprostá slova, jsem souhlasila.
Jak říká můj táta: „Koneckonců proč ne, tohle jsem ještě nedělala.“
Když jsem chodila na DAMU měla jsem nejradši ty semináře, kde jsme se setkali s člověkem takzvaně „z branže“, a který nám povídal jak to skutečně chodí. Vyprávěl nám co ta jeho práce, o které jsme se učili zatím jen teoreticky, vlastně obnáší. Mohli jsme vidět jestli vypadá spokojeně a šťastně nebo mu při vyslovování vět jako: „hrozně mě to naplňuje, můžu vám to jen doporučit či práce je zároveň můj koníček“, roste dlouhý nos.
Začala jsem se nad tím zamýšlet. Mám těm nebohým, náctiletým, praxí nepolíbeným, nadějným, energie a nadšení plným, mladým lidem říct pravdu? Skutečně jim mám upřímně říct, co je čeká pokud se stanou produkčními v galerii?
Čau děcka, tak v tuhle chvíli připravuju dvě výstavy najednou, běhám sem tam, řeším převzetí, když díla přijíždí, řeším předání, když díla odjíždí, běhám do galerie, když je potřeba vědět jak je tohle dílo velké, běhám tisknout obrázky, když je potřeba vědět jak tohle dílo přesně vypadá nebo z kolika částí se skládá tahle instalace, mám na stole obrovský stoh papírů, které čekají jen na to až mě zavalí nebo až „se založí“. Pravidelně se stává, že někdo něco domluví, ale zapomene mi říct, že to domluvil, takže když to potom domlouvám já, jsem za blbce, protože je mi řečeno, ať si tam laskavě předáváme informace a neotravujeme.
Mám jim říct, že být za blbce je celkem častý produkční pocit?
To by nebylo příliš inspirující, zároveň by je tohle ale třeba nečekalo, protože by si to dokázali zprodukovat všechno mnohem lépe.
Vybarvím jim to tedy v tom nejlepším světle, rozhodla jsem se nakonec.
Ten den ráno jsem si připravila pár poznámek, které jsem si neformálním a jak jinak než zábavným tónem přeříkala v duchu při snídani. Vzala jsem si hezké a veselé šaty, aby to vypadalo, že produkční jsou hezcí a veselí lidé. Do práce jsem přijela v 8:45, rychle jsem vysvětlila lektorce jak se rozsvěcují výstavy, přišla do kanceláře, sundala si batoh, zmerčila 12 e‑mailů a zjistila, že nedorazil řidič, který měl jet poslední trasu svozů děl do nové výstavy a za půl hodiny měl být už na první adrese.
Když jsem mu zavolala, přiznal, že „malinko zaspal“ a celkem nepřesvědčivě tvrdil, že si už obouvá boty. Potom jsem zavolala majiteli zmíněného obrazu, který jel na smluvené místo, pouze z důvodu předání. Ukázalo se, že jindy nemůže a nedá se s tím hnout. Ale můj řidič to zase nemá šanci stihnout. A tak byl majitel naštvaný, jelikož tam jel takhle ráno jen kvůli tomu. A já byla naštvaná, že tady co si člověk neudělá sám to nemá. Ale to jsem mu nemohla říct, takže jsem mu to neřekla a jen jsem se omlouvala. A protože na tak miloučký hlas, který umím mít do telefonu není možné se dlouho zlobit, přijal mou čtvrtou omluvu s tím, že si ho tedy musíme vyzvednout v sobotu.
Jakmile řidič dorazil, rychle jsme mu vyložili umělecká díla z auta, aby mohl vyrazit nakládat zase další. Do toho jsem klukům, co už v galerii začali instalovat, sepsala seznam děl, která ještě dorazí, aby s nimi počítali. A v mezičase vyřídila dva e‑maily.
Když jsem potřetí za 7 minut běžela z kanceláře do galerie a z galerie do kanceláře a cítila čůrky potu, vsakující se do mých hezkých a veselých šatů, říkala jsem si: „No jen počkejte děti, já vám povyprávím co obnáší práce produkční výstav. To si za rámeček nedáte!“
Bylo jich hodně a všichni vypadali unaveni životem víc než já. Byli to studenti prvního ročníku střední školy a bylo jim asi tak 16. Nedivím se, to je bezesporu náročné životní období.
Na odlehčení a rozproudění jsem se na úvod zeptala, jestli už někdo uvažoval o tom, že by se chtěl věnovat práci produkční v galerii. Rozhostilo se ticho.
„To se vám nedivím“, řekla jsem si pro sebe, „kdybyste věděli, že jsem v práci 25 minut a už mám propocené koláče v podpaží, možná byste jednohlasně zakřičeli „neee“ a mohli bychom jít všichni domů.“ Já ale nejsem žádný produkční zelenáč a dodržuji zásadu č. 1. – nosit šaty z materiálů, na kterých koláče sledovanosti nikdy vidět nejsou.
Beseda tedy mohla začít.
Nakonec jsem se docela rozpovídala. Držela jsem se svých poznámek i spontánně zábavně a poutavě vyprávěla, co dělám, co je na tom skvělé a co by je čekalo, kdyby si takové povolání vybrali, což jim rozhodně radím, protože mě to hrozně naplňuje a práce je zároveň můj koníček.
„Chcete se na něco zeptat?“ dotázala jsem se zhruba v polovině povídání.
Opět následovalo ticho, tentokrát doplněné pohledy „my tady nejsme“.
Nevadí, pokračovala jsem ve svém nadšeném a zábavném proslovu.
Vylíčila jsem jim, že produkční není kurátor, a že výstavy nevymýšlím, nýbrž zhmotňuji jeho představy. Poznamenala jsem, že to co jim vykládám nelze brát dogmaticky, protože v každé instituci to chodí úplně jinak. Jsem třeba přesvědčená, že produkční v Národní galerii určitě neběhají.
Taky jsem je ujistila, že na celou tu produkci výstav nejsem sama. Mám kolegu technického produkčního, který řeší všechny videoinstalace, televize a projekce do výstav a nikdy se nezapomene zeptat, jestli mám k obědu krabičku nebo mi má něco přivézt.
Kolega registrář, bez kterého bych se neobešla a možná se už dávno zbláznila, protože nebýt něho, polovina věcí by vůbec nebyla, mi zase neopomene přivézt z Paříže čerstvé croissanty, když tam jede na otočku pro umělecká díla. To podle mě v Národní galerii taky nezažijí.
Jak jsem to tak ze sebe všechno vychrlila na ty nebohé studenty, kteří se tvářili, že doufají, že ta holka přestane už konečně mluvit, došlo mi kolik toho vlastně vím, umím a zvládám a cítila jsem hrdost a konečně taky suché podpaží.
Když jsem skončila, zeptala jsem se ještě na závěr, jestli jsem je odradila nebo spíš nalákala.
Nepřekvapivě se rozhostilo opět ticho.
Když už jsem si myslela, že to s mladou generací potenciálních produkčních vypadá bledě, řekla jedna slečna tiše:
„Znělo to… zajímavě…“
Uf, lidstvo je zachráněno!
2022-05-24, TT
