Občas má člověk chuť vypadnout od svého života. Od soklů a od popisků, rozdílných názorů, od nevypraného prádla nebo tramvaje číslo 12.
Když se přátelíte a spolupracujete se správnými lidmi, může se to podařit.
A tak jsem letěla do Norska.
Sice jen na dva dny, ale i ty vám někdy můžou zachránit život.
S naším novým divadelním projektem jsme získali, v rámci česko-norské kulturní spolupráce, rezidenci v Norsku. Když jsem se dozvěděla, že se mohu taky zúčastnit, byla jsem překvapená. Není moc běžné, že by někdo na výjezd (natož zahraniční) poslal produkční. Produkční jsou většinou ty, které musí zůstat doma, jelikož není dost peněz, dost míst v autě anebo dost sirek, které by se daly tahat. Norské fondy nám ale umožnily, brát náš tým jako celek.
Příjemné na tomto „výletě“ bylo taky to, že jsem nemusela nic zařizovat. O produkci se totiž postaraly dvě skvělé produkční z naší spřátelené organizace. Já jsem jen seděla s rukama v klíně a do e‑mailu mi postupně přistála letenka, pak informace o hotelu a nakonec jsem se stala součástí společné konverzace na WhatsAppu.
Když produkční nemusí nic zařizovat je to skvělé, je to nezvyklé a…
Ve čtvrtek večer jsem chytla lehkou paniku. Uvědomila jsem si, že jelikož jsem nemusela nic zařizovat, nevím vůbec kam jedu, jak se tam dostanu, jaká tam je měna, co se tam bude dít, jaké je tam časové pásmo, jaký je harmonogram, kdy budu snídat, co musím vidět, jaké je tam počasí, jaký z jazyků, které neumím, se tam dá použít pro dorozumění, a co si musím vzít na sebe.
Jako první věc jsem si tedy otevřela mapu a podívala se, kde leží Norsko. Přestože jsem měla zeměpis naposledy ve druháku na střední a měla jsem z něj trojku, můj předpoklad se od reality nelišil. Trochu se mi ulevilo. Hned potom jsem oprášila svou švédštinu v domnění, že by se s ní dalo něco málo domluvit. Umím švédsky jednu báseň. Je o ptáku, který si volí osud. Narozdíl od nás (lidí), jelikož v našem případě si osud volí nás, a proto jsme tady.
Ano. Má to hloubku.
Těším se, až se mě, díky mému skandinávskému vzhledu, někdo nadějeplně norsky zeptá, kde je nejbližší poštovní schránka, a já mu odpovím, že pták si volí osud.
Potom co jsem prostudovala mapu, stáhla jsem si aplikaci pro veřejnou dopravu – takový norský IDOS. Podívala jsem se, jaké tam jsou vyhlášené kavárny a zavolala pár lidem, aby mi dali nějaké zaručené tipy. Jeden mi dali bez výjimky všichni: „Připrav si hodně peněz.“.
Z Dánska jsem si pamatovala, že se jedná o případ, kdy přijdeš do obchodu a na cenovce vidíš normální částku, stejnou jako v Česku. Jenže skutečná cena je zhruba krát 4.
V Norsku je to tak, že už ta částka na tabuli nebo jídelním lístku je řekněme nezvykle vysoká. A pak je to ještě krát 2,5.
Norové do těch jejich fondů pro kulturní spolupráci dávají dost peněz a já vlastně pořád přesně nechápu proč. Trochu mi to připomíná rozhovor Patrika Hartla, který jsem nedávno četla. Na otázku v něm odpovídá: „Moje žena mě i po třiceti letech, pořád baví a přitahuje. Nevím ovšem přesně, jaký bonus jí přináším já.“
Pro nás divadelníky z malé české Prahy je něco jako tvořit v Norsku super zajímavé! Když nad tím tak přemýšlím, oni z toho můžou mít leda to, že my, kamarádi z Prahy, jsme schopni asi tak polovinu grantové částky vrátit do jejich ekonomiky formou účtů za vypitá piva.
To je fér.
Pátek 11:58
Nikdy jsem neletěla sama letadlem, takže cítím mírné chvění. Nemusím sice utíkat přes celé letiště jako Sám doma, ale do New Yorku bych místo do Osla doletět nechtěla. I když, vlastně proč ne, polaroid, rukavice na gumičce a kreditní kartu, tu mám.
Pátek 13:25
Těším se hodně taky na priority boarding. Ještě nikdy jsem tuhle výsadu neměla. Paní od aerolinek zahlásí, že tito lidé nastupují do letadla první. Výhoda je, že vás pak nikdo nepraští do hlavy kufrem, až si ho bude dávat do poličky.
Pátek 13:27
Gate otevřen. Paní zahlásí na celý prostor, že zahajuje nástup. A prosí „all passengers“.
Aha, tak asi nic.
V letadle mě jedna paní kufrem přejela nohu.
Pátek 14:00
Norové mají na palubě letadla wifi a vy tak můžete ze 7 000 m n. m. vyřizovat e‑maily a odesílat opožděné příkazy k platbě. Můj kamarád Jirka by řekl, že je to mindfuck. To se dá přeložit asi jako „něco, co je pro vás natolik překvapivé, až jste z toho takříkajíc jelen“. Moje máma by řekla, že lidstvo stojí nad propastí. V tomto případě téměř doslovně.
Pátek 14:35
Každý v letadle tráví čas jinak. Já fascinovaně sleduji už asi 35 minut mraky. Jednou vypadají jako šlehačka navrchu nekonečna sladkých rakviček, poskládaných vedle sebe.
Jindy jako čerstvě napadlý sníh, do kterého chcete spadnout jako do měkoučké peřiny a vytvořit andělíčka.
Chvíli taky jako plíseň, která se mi občas dělá na terakotových květináčích.
Mám z toho civění zamlžené brýle. Rozhlížím se kolem. Někdo si čte, někdo spí, někdo pořád chodí sem tam, někdo kouká do mobilu a, pak se doslova zarazím, slečna přes uličku vedle mě plete šálu.
Jak s těmi pletacími jehlicemi mohla projít letištní kontrolou, to mi asi zůstane záhadou.
Pátek 14:40
Produkční a příruční zavazadlo nejdou moc k sobě. V podstatě veškeré své produkční náčiní totiž musíte nechat doma.
Jen si vzpomeňte na produkční a její základní výbavu. Všechno co používáme a nosíme v ledvince, vypadá více či méně podezřele a na palubu letadla by nás s tím nepustili.
Při pohledu na pletací jehlice cítím jistou křivdu. Mám sice svinovací metr, ale řezáček musel zůstat doma.
A pak už to šlo ráz na ráz.
Obrovská příletová hala, hledání expresního vlaku do centra Osla, k večeři rybí polévka a krevety, zmeškané představení spřáteleného norského umělce (začátek byl v 19:00 a my dorazili v 19:04, akademická čtvrthodinka jim tu zřejmě nic neříká), procházka městem, čůrání do moře, prohibice a horká čokoláda, Národní divadlo (co vypadá jak to naše Branické), Sandvika – předměstí Osla (něco jako naše Horní Počernice), vánoční večírek norských podnikatelů v hotelovém lobby, paní Jitka – Češka žijící v Norsku, kterou jsme tam náhodou potkali, a to celé završené Jirkovou hláškou: „Tady je to dobré, pivo tady stojí jen dvě stovky.“.
Zajímavé je, že v Oslu jezdí příměstské vlaky dvou dopravců. Jeden je drahý (na tabuli i v přepočtu), ale pořád méně než ten druhý. Jedou stejně dlouho a nedává to smysl. Asi za 20 minut jste v centru a při komfortním cestování s podnožkou pod nohy a automatem na kafe a sušenky, vzpomínám na nápis, který už dva roky čtu na autobusové zastávce Praha‑Veleslavín: „Vlakem na letiště již brzy!“.
V sobotu dopoledne jsme v hotelovém lobby pracovali a plánovali náš projekt. Večerní odér norských podnikatelů vystřídala vůně míchaných vajíček, slaninky a lososa.
Pracovní mód jsme přerušili zážitkovým otužováním v Severním moři. Norské fondy vystřídaly norské fjordy.
Otužovala jsem se poprvé v životě a pravděpodobně na to já ani moje ledviny nikdy nezapomene.
Za to jsem zapomněla dýchat a taky si nasadit čepici. Naštěstí jsme tým a tak na mě pár lidí zavolalo ať se nadechnu. Jirka potom překvapeně konstatoval: „Ty jsi byla v takhle studený vodě poprvé v životě? Tak teď už chápu ten tvůj výraz ve tváři.“ Nevím který výraz měl na mysli. Ten, kdy jsem si myslela, že asi omdlím nebo ten, kdy jsem si myslela, že určitě omdlím?
Procházka po Oslu nás ale zahřála. Sice ne tolik jako sauna, do které jsme chtěli jít, ale bohužel jsme zjistili, že nejsme ve Finsku, a tak jsme si řekli, že bychom neměli seveřany házet do jednoho pytle a šli jsme do divadla.
Krásný prostor Dansens Hus měl na programu představení, které bylo vyprodané, ale my, pražští otužilci jsme si řekli, že vytrváme. Nechali jsme se zapsat na čekací listinu a po milém rozhovoru, který se slečnou u pokladny vedli převážně kluci, jsme si věřili, že se dovnitř dostaneme. Když jsem se jí ještě pro informaci šla zeptat, jak je představení dlouhé a kolik vlastně stojí lístek, řekla mi, že normálně 320 norských korun. Z mé tváře vyčetla zřejmě 37,5% zděšení a tak řekla, že jelikož jsme umělci a jsme tu poprvé, můžeme se domluvit na 200 (NOK).
Show nesla název Metasexy. Kvůli mé (ne)znalosti tanečního divadla u mě bohužel zůstalo spíš u meta než sexy. Cítila jsem se ovšem kulturně obohacena, a to je k nezaplacení.
K nezaplacení byl potom málem také další účet v baru s názvem BAR, kam jsme odbočili z hlavní ulice. Štěpán se tam seznámil s postarším proruským Finem a Jirka s norskou choreografkou.
Kulturní spolupráce se tedy povedla na jedničku.
Když jsme se vraceli noční ulicí na vlak, ve vzduchu byl cítit mráz. A já jsem věděla, že někdy stačí dva dny, aby návrat k soklům, popiskům, rozdílným názorům, nevypranému prádlu a tramvaji číslo 12, byl zase o něco snadnější.
2021-11-23, TT
