Můj první telefon byl Nokia 3510i. Dostala jsem ji ve dvanácti letech. Doteď mám od bráchy na talíři, že to bylo nefér, že on dostal svůj první mobil až v patnácti. Byla to Nokia 3310. Tu moji Nokii 3510i mi potom někdo ukradl na hodině dramaťáku. Dodnes je to záhada jako z pera Agathy Christie. Z učebny dramatické výchovy, ve které pospolu kolem dokola sedělo 10 dětí, zmizel telefon odložený na židli. Nikdy se nikdo nepřiznal.
Znám docela dost lidí, co neradi telefonují. Když jsem si googlila, jak se jmenuje strach z telefonování, byla jsem docela zklamaná. Zjistila jsem totiž je je to „jen“ jedna ze známek sociální fobie. Potom jsem ale narazila na tzv. nomofobii – strach ze ztráty či odcizení mobilního telefonu, a – co mě pobavilo – strach ze ztráty mobilního signálu.
Když jste produkční, jeden z nutných předpokladů je, že sociální fobií spíš netrpíte. A ohledně ztráty telefonu a signálu, to je spíš vaše zbožné přání.
My produkční trpíme jinými fobiemi:
Že nám někdo zavolá.
Že ještě v 10 hodin večer budeme telefonovat.
Že ještě v 10 hodin večer v sobotu budeme telefonovat.
Že budeme telefonovat na dovolené.
Že nám někdo vynadá za to, že nechceme telefonovat na dovolené.
Že jsme se neozvali zpátky, i když jsme na dovolené.
Produkční nemocí z povolání je, že přestože nám mobil nezvoní, my ho slyšíme.
Když jsem se od polyfonní melodie, kterou bylo možné koupit za 20! korun přes sms kód v časopise Bravo, posunula dál k tzv. reálnému vyzvánění, stal se tvůrcem mého dlouholetého zvukového signálu Goran Bregovič. Balkánskou dechovku nemusíte ani příliš znát, aby vám bylo jasné, že při takovém zazvonění vám zároveň vyskočí tlak, poskočí žluč a leknutím zešediví pár vlasů. Před odbavením hovoru si ale nemůžete nezatančit nebo trochu nezapogovat.
V kanceláři nás (bohužel) sedí většinou víc, a tak mi při přípravě jedné výstavy – po vyřízení asi 17 telefonátů – jedna kolegyně řekla: „Ty jsi na ty lidi tak příjemná, to je neuvěřitelný.” A měla pravdu. Občas, když sama sebe poslouchám, říkám si: „Někdy bych se chtěla dovolat sama sobě.“
Jiný kamarád mi zase řekl, že jsem koncentrovaná příjemnost. Znám bohužel docela dost lidí, kteří by s ním nesouhlasili, ale to jak se tvářím před zvednutím a co říkám po ukončení hovoru, to přeci nikdo neví… ne?
Moje kolegyně Hanka má na telefonáty smůlu. Když do kanceláře volá někdo s tím nejbizarnějším dotazem (a není tam naše, na vše odpověď mající, Anežka), vezme to vždycky ona. Naposledy po ní chtěl jeden pán, aby se zabývala jeho stížností, totiž že nesouhlasí s umístěním červů v instalaci Františka Skály. No, co na to říct. Alespoň to nemusela být ona, kdo musel řešit, že si ti červi našli skulinku a začali se z instalace dostávat ven.
Když jsem pracovala na pokladně Dejvického divadla, které je známé pro svou permanentní vyprodanost, napsal mi kamarád Dan takový návod. Nazval ho „Manuál pro pokladní Dejvického divadla“, a stačilo si ho prý nahrát na záznamník. Zněl takto:
- Ano, je vyprodáno.
- Ano, opravdu je vyprodáno.
- Ne, na zadané představení vstupenky neprodáváme.
- Ne.
- Opravdu ne.
- To bohužel nejde.
- To bohužel taky nejde.
- Vy mně taky.
- Pěkný den!
V dnešní době, kdy je telefon nejlepší přítel člověka, a kdy my i naše ospalky víme vše, o tom co se děje venku, ještě než nám vychladne pyžamo, vzpomínám na svoje LG C1200.
Véčko. Mělo vínovou barvu a zrcátko. Dokonalý produkční telefon, ještě než jsem tušila že budu produkční. Potom vysunovací Nokia 7610 – Supernova. První „dotykáč“ Sony Ericsson Xperia – s podtitulem Live with music (což dává smysl zejména pro někoho, kdo má v aplikaci hudba uloženo 0 písniček).
A pak už konec zrcátek, konec tlačítek, konec Gorana. Jakoby někdo zhasnul a řekl: „Tahle párty už je u konce.“ Do nastalé tmy se rozsvítilo jablko a nápis na triku z kolekce Ester&Josefina, promluvil za nás za všechny: „Já na tom telefonu pracuju“.
Produkční příklad za všechny. Když třeba připravuju kolektivní výstavu, měla bych v ideálním případě za jeden den kontaktovat dejme tomu 58 lidí, do toho vyřídit e‑maily a být k dispozici pro další úkoly či dotazy, které vyvstanou během dne.
A teď si to představte. Zjistit od 58 lidí, jestli dílo, které si chcete vypůjčit mají doma, jestli nám ho do výstavy půjčí, kde to jejich doma je, kdy tam budou a na závěr si vyslechnout, jak to mají složité, jelikož mají děti, nemají čas nebo musí být v práci až do 18 hod. (což vy samozřejmě nemůžete chápat). Kdybyste každému věnovali cca 10 min., nasčítá se to na pěkných 580 min., což je necelých 10 hodin. A k tomu se všem nedovoláte. Takže takový klasický produkční pracovní den.
K tomu se váže pár rad:
Když už vám hoří uši, použijte sluchátka.
Někteří lidé mluví tak nahlas, že stačí mít telefon cca 10 cm od ucha.
Víte, že na telefonu existuje tlačítko, které ho umí vypnout?
Telefonování je taková moje tajná zbraň. Zjistila jsem, že do telefonu umím působit víc formálně než při osobním setkání. Stalo se mi totiž, že jsem prostřednictvím telefonu vše profesionálně vyřešila a když jsem se s umělcem potkala osobně na podpis smlouvy, zaskočeně řekl: „.. Eh.. to jste vy, ta paní Tomášová?“ No co si o tom myslet?
Rozmohl se nám tady takový nešvar, někteří lidé, když telefonují mají tendenci se ptát: „Ahoj / Dobrý den, neruším, můžu na chvíli?“
Tak za prvé, ten telefon ten dotyčný vzal, takže asi může, kdyby nemohl tak ho nebere. Blbý je, že spousta lidí ho právě vezme i když nemůže nebo je rušíte. Což to trochu komplikuje. Tohle ale moc neuznávám, a tak když někomu volám a vezme to, začnu rovnou s tím, co potřebuji. Kolikrát se mi tak stalo, že jsem řešila na jakou částku stanovit pojistnou hodnotu obrazu a v pozadí jsem slyšela, jak pípá kasa v Albertu.
Když jsem šla nedávno po ulici, pánovi usrkávajícímu kávu a v procházkovém tempu, zazvonil telefon. Dotyčný hovor zvedl a s omluvou, že teď nemůže mluvit, protože je u lékaře, pokračoval v procházce. „Taky možnost“, řekla jsem si.
Produkční vezme telefon v každé situaci. Tak to je prosím pěkně mýtus a hezky si ho vymažte z hlavy.
Znám lidi, co berou telefony i na záchodě a chtěla bych na ně tímto apelovat, že v tomto případě velice ráda počkám na jejich zpětné zavolání!
A ano, rozhodně to divné je, a ne, není to znak dobrého manažera. Hledala jsem to a Steve Jobs napsal sice hodně rad, ale o tomhle se nikde nezmiňuje.
Takže až budete mít zase tendenci říct si: „Dvakrát nevzala telefon, no co je to za produkční?“
Vězte, že si třeba jen odskočila, vaří si čaj na uklidnění, hledá sluchátka nebo si chladí ucho.
Většinou ale spíš kouká na displej telefonu a říká si: „Ježiš, co zase chce?“
Potom se usměje a po stisknutí zeleného tlačítka se s koncentrovanou příjemností ozve: „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“
2021-11-09, TT
