Když jsem začala chodit na DAMU, byla jsem na sebe tak trochu pyšná. Tahle škola vás dostane do takového, někdy ne zcela objektivního, vidění světa.
Jeden profesor, při přednášce ze základů divadelního pojmosloví, kdysi řekl: „DAMÁK je stádium studenta této školy, kterým se stává zejména ve vyšších ročnících a jeho studium tím prakticky končí.“ Na tom něco bude.
Když se dostanete na DAMU, myslíte si o sobě i ostatních, které tam potkáváte, že jste něco jako elita národa. Až později zjistíte, že existují dva světy. Jeden, kde jste pro lidi super cool a odpovídat na otázku „Co studuješ?“ je sen, který chcete snít při zahájení každé konverzace. A potom ten druhý, kde pevně doufáte, že se vás na tohle nikdo nezeptá.
Většina lidí (světe číslo jedna div se) totiž vůbec DAMU nezná, popř. si myslí, že je to nějaká fakulta.. ehm Karlovky?
O profesi produkčních nemluvě. Víckrát se za svou pozici ve škole a na světě, museli prát snad jen lidi, co u nás studovali Katedru autorské tvorby a pedagogiky (neboli KATaP).
Možná by spolužáci z jiných kateder mluvili jinak, ale mně se první tři roky nejčastěji dělo toto:
- Hele Terko a ty seš co?
~ (nechápavě) Já jsem produkční.
- (nechápavě) Jo, ale co máš jako za vzdělání?
nebo
on: Ahoj, co studuješ?
já: Ahoj.. (lehké začervenání, protože to co přijde ti vystřelí mozek z hlavy a začneš mě asi hned milovat) DAMU!
on: (nadšeně) Aha, takže seš herečka!
já: Ne. (zrudnutí rychlostí “chlápek, co se promění v ďábla v reklamě na Clavin”) Produkční!
Potom následovaly většinou dvě varianty pokračování.
Ti, kteří usoudili, že jelikož nejste herečka, a těžko je tedy seznámíte s Ivanem Trojanem, se zdvořile omluvili s tím, že zahlédli kamaráda, se kterým nemluvili 17 let a zmizeli.
Ti, kteří nechtěli být hned nezdvořilí nebo si neměli s kým jiným povídat, začali zjišťovat, co že to ta produkce vlastně je. Jestli teda natáčíte filmy, můžou vás vidět v titulkách, jste hrozně bohatá nebo je můžete seznámit s Ivanem Trojanem.
Po pár letech vás vysvětlování, co je DAMU a taky co jste vy a vaše práce zač, přestane bavit, a tak se raději začnete kamarádit s lidmi, co to vědí. No každopádně, až se s Ivanem příště uvidím, zeptám se ho jestli ví, co dělá produkční.
Ve vztahu k oboru produkce to bylo vždy trochu složité. Všichni pedagogové ve škole pořád volali po větším propojování kateder. Jenže s katedrou produkce se prostě nikdo propojovat nechtěl. Nejvíc kamarádů jste si mohli získat tím, že jste udělali dobrý vánoční večírek nebo divadelní ples. Ale stejně nakonec nikdo nevěděl, kdo za tím stojí. Pokud jste si nevšimli, tak večírky a plesy se totiž většinou dělají samy. Ve finále vyhrál ten, kdo stál nejčastěji před Diskem a měl na rozdávání nejvíc cigaret. Což je ostatně základ dobrého produkčního.
Když jsem byla ve třetím ročníku, v kavárně DISKu běžela na televizi prezentace s názvem #pruvodcenerozhodnehouchazece, která lákala potenciální uchazeče (a že jich tam vysedávalo požehnaně), k účasti na přijímacím řízení.
Po velké vlně odporu tuto prezentaci museli zrušit. Tedy zejména tu část, která „lákala“ ke studiu na katedře produkce. Zněla asi nějak takhle: „Miluješ čísla, jsi rád od rána do večera zahrabaný v tabulkách a nevadí ti být neviditelný? Produkce je tvoje cesta!“
Když jsem byla v pátém ročníku, zkusil to PR tým znovu. Tentokrát lákali nerozhodné vysedávače heštegem #vydělávejjakoprodukční. Můj spolužák Honza to pak na Facebooku okomentoval tak, že k tomu není co dodat: #LOL.
Produkce je jediná neumělecká katedra na umělecké škole. To bylo takové naše stigma. Člověka to někdy až mrzelo, jelikož si neprávem mohl připadat, jako součást nějaké bandy outsiderů. Při jedné hodině grantového semináře, kdy jsme byli všichni jako správní produkční, zabraní do svých milovaných tabulek, se z vedlejší učebny ozýval zpěv na melodii Prší prší, pravidelně střídán hromadným štěkáním.
A pak nám to došlo.
Uf.
Vždyť je tady ještě ten KATaP! ;)
2021-03-16, TT
