Vyrůstala jsem v pure devadesátkách a tak jsem byla přesvědčena, že jediný správný vzhled blogu je růžové pozadí a Comic Sans MS.
Během svého života jsem zjistila, že to nemusí být pravidlo.
Jmenuju se Terka a jsem produkční.
Moje máma říká, že když jsem byla malá, chtěla jsem být buď maminka nebo uklízečka. Argumenty typu, že maminka není tak úplně povolání, a že jí bude jednou každá holčička, jsem nepřijímala. Zpětně jsem ráda, že jsem své rozhodnutí změnila a nevydělávám si jako maminka, pravděpodobně bych tak vydělala míň, než jako produkční v kultuře, a to je co říct.
Dalším cílem bylo stát se stavařkou nebo architektkou. Na střední průmyslové škole jsem bohužel brzy zjistila, že skladebný rozměr cihly mě nevzrušuje a můj oblíbený předmět je literatura. Díky paní profesorce Janouškové jsem se zamilovala do Shakespeara, Remarquea, prokletých básníků, ruského romantismu nebo do Brechta. Láska k poslednímu zmíněnému mě tedy jako jediná později přešla, jelikož jsem v Brně na divadelní vědě musela absolvovat semestrální předmět s názvem Bertold Brecht. Na tomto místě bych chtěla čtenáře upozornit, že byl skutečně celý o Brechtovi a prošla jsem až napodruhé.
No nic, toto byl neúspěšný pokus o zcizovací efekt.
Tak tedy poté, co jsem zjistila, že existuje nějaké Osvobozené divadlo a napsala jsem nejlepší slohovku ve formě referátu, byla jsem vybraná, abych stavebku reprezentovala na okresním kole olympiády v českém jazyce. Byla jsem vybraná úplně ze všech žáků, což byl, na průmyslovce mezi geodety, stavaři a kluky z TZB*, fakt majstrštyk!
Já si ale věřila, a když profesor češtiny z prominentního gymnázia J. K. Tyla oznamoval, že se na prvním místě umístila trochu překvapivě Tereza Tomášová ze SPŠ stavební, vítězoslavně jsem si užívala spadlé brady přítomných gympláků. Uličkou mezi lavicemi jsem si šla nebo spíš se vznášela, pro svou zaslouženou odměnu - poukázku na 500 Kč do knihkupectví Kosmas. Informaci o této výhře jsem ze svého CV vymazala jen nerada, asi před 2 lety. Od té doby marně přemýšlím, čím aktuálnějším, zato stejně váženým, ji nahradit.
Když jsem potom odmaturovala ze stavitelství a paní profesorka mi gratulovala ke trojce, rozplakala jsem se štěstím vědomím, že ji ani stavitelství už nikdy neuvidím.
Od této chvíle mě, na cestě k tomu stát se produkční, potkalo ještě hodně zážitků a já bych na ně nechtěla zapomenout.
Protože mi táhne na třicet, a chci aby tady po mě alespoň něco zůstalo, rozhodla jsem se psát tenhle blog. Je to vždycky o mně a není to vždycky o prostředí produkce obecně.
Všechno je teď tak trochu vzhůru nohama, proto si myslím, že je nejdůležitější mít hlavu vzhůru a bavit se. Tak proč ne spolu s jednou produkční.
Když mi bylo 8 let, chodila jsem každý týden v úterý ve 14 hodin na hodinu hry na kytaru. Doprovázela mě babička, protože jsem velkou kytaru v těžkém koženém futrálu sama neunesla. Dlouho jsem potom úterky neměla ráda. A to i když mi pak máma koupila futrál na záda a mohla jsem chodit sama.
Chtěla bych dát úterkům ještě jednu šanci a tak je spojím s tím, že každý týden v tento den zveřejním jeden článek.
Možná to bude vypadat jako terapie, možná by to mohlo fungovat jako osvěta produkčního světa. Každopádně díky všem kámošům (nejen) produkčním, kteří byli nebo jsou součástí mého života, a díky kterým mám materiál o čem psát a čemu se smát (podobnost s reálnými osobami není čistě náhodná). Na konec a začátek bych chtěla upřesnit, že produkční nejsou otroci, chudáci ani looseři, jak se to z některých vyprávění může zdát (teda alespoň ne všichni).
Jak říká můj kamarád Jirka, jsou to totiž superhrdinové.
P.S. Umím zahrát imperial march na trubku.
*Technická zařízení budov
2021-03-16, TT
