Znáte takové to jak chodíte do školy s někým, kdo vás hrozně štve, protože je všude, baví se stále s těmi zajímavými a důležitými lidmi (leze pořád někomu do zadku) a potom zjistíte, že dělá přesně tu práci, na tom projektu nebo v té organizaci, ve které chtěl. Narozdíl od vás.
Vy totiž musíte psát životopisy, chodit na pohovory a setkávat se s divnými, veselými nebo nečekanými situacemi.
Období hledání práce jsem měla v životě spousta. Vlastně ho mám neustále. Je to jako s klukama. Nikdy nevíte, jestli až půjdete s odpadky, nepotkáte někoho lepšího.
Základem je samozřejmě dobrý životopis. Což je ale zároveň docela kumšt. Nejde jen o to jaký je obsah, ale také jak vypadá. Na základě toho si o vás každý udělá hned obrázek ani se s vámi nemusí setkat. Nedej bože když připojíte i fotografii. Víte, že někde si na pohovor pozvou prostě jen prvoplánově hezký holky?
Vy se naproti tomu snažíte strukturovaně vměstnat do formátu jedné A4 všechny (podle vás) důležité informace.
Počítáte kolik umíte jazyků, kolik aplikací ovládáte (znáte jejich název a slyšeli jste, že je dobré mít je uvedené), vzpomínáte kde všude a na jakých pozicích jste pracovali (alespoň tři měsíce, aby si na vás při žádosti o referenci vůbec vzpomněli) a s těžkým srdcem vyškrtáváte bod „vítězství v okresním kole olympiády v českém jazyce“ (přestože je to už 11 let a od té doby se vám nestalo nic, co by to mohlo nahradit).
Jako finální bod šperkujete své sociální sítě k obrazu ideálnímu, kdyby si vás náhodou chtěli proklepnout.
Přitom by stačilo napsat, že jste viděli všechny díly seriálu Sex ve městě, Gilmorova děvčata a Amerika hledá topmodelku.
Jednoznačně by to o vás totiž vypovědělo, že:
Máte vkus,
jste vytrvalá,
víte o životě v podstatě všechno.
Nemluvě o tom, že s touto informací najdete společné téma s 90 % potenciálních zaměstnavatelů.
Na DAMU nás jeden pedagog učil, že je dobré mít v životopise nějakou zvláštní dovednost nebo zálibu. Popisoval to na příkladu potápění. Když je potenciální šéf zrovna vášnivý potápěč můžete výrazně získat body nebo zkrátka jen zaujmete a při vyhodnocování desítek pohovorů si řeknou: „Já už jsem se v nich ztratil.. jo ty myslíš ten potápěč!“
Já mám tedy v životopise žonglování. Je otázka, co to o mě vlastně vypovídá, ale je fakt, že to často zafungovalo a prolomilo ledy (a nejen když se hlásíte do Cirkusu Humberto). Je ale pravda, že někdy se na vás dívají naopak trochu divně. Životopis si totiž zpravidla neupravujete s každým rozesíláním (což byste ale fakt mohli a možná měli). Když jste potom totiž na pohovoru například na pozici event managera v nakladatelství, mohou se zeptat: „Proč by nás mělo zajímat, že umíte žonglovat?“ Můžete být pohotoví a poznamenat třeba, že umíte dobře žonglovat s termíny. V tom případě se buď všichni od srdce zasmějete a vezmou vás, anebo ne.
Účastnila jsem se pohovorů mezi čtyřma očima, milých i nepříjemných, takových kde vás nechají dlouho čekat, což je (prý) součást procesu nebo takových, kde za vás zaplatí útratu v kavárně. Prošla jsem vícekolové pohovory, kde se dělají takové ty skupinové hry. Ano takové, kde jste rozděleni do týmů a máte vyřešit nějaký úkol. Kolem vás sedí či chodí dva inspektoři a pozorně s notýsky v ruce se dívají jak se chováte v týmu, jestli jste asertivní, umíte komunikovat, prosadit se, upozadit se, máte názor, nemáte názor, umíte řešit problémy nebo jednat s lidmi.
Vy tohle všechno ve skutečnosti víte a tak i když máte sto chutí na holku z vašeho týmu zařvat: „Panebože, můžeš se už konečně vymáčknout!!!“, řeknete „Hmm, to je zajímavý názor, pojďme si o něm pohovořit.“.
Při jednom pohovoru jsem prošla dokonce testem osobnosti, což se může zdát jako překvapení. Můj kluk někdy říká, že to nemám v hlavě v pořádku. On ale netuší, že to je pro práci v kultuře jeden z důležitých předpokladů.
Někdy odcházíte z pohovoru s tím, že už si v hlavě malujete představu kam budete v okolí chodit na oběd a do jakého kelímku si uspořádáte psací potřeby na stole. Jindy odcházíte s tím, že doufáte, že se vám neozvou.
Samostatnou kapitolou jsou pohovory za účasti někoho z HR. Neboli oddělení lidských zdrojů. Při představě, že na mě při pohovoru někdo nahlíží jako na lidský zdroj, se cítím vždy hodně výjimečně.
Sedíte v zasedací místnosti, dostáváte otázky jak z „life hackových“ článků na forbes.cz a příliš přemýšlíte, co o vás vypovídá vaše nonverbální komunikace.
Na nás od divadla je to zkrátka celé až moc profi.
Žádné: „Jé ahój, hele děláme novou věc, je to proces, nevíme zatím co z toho vznikne, ale dělá to super parta.“
Místo toho: „Kde se vidíte za 5 let?“
Paní, já nevím ani kde se vidím dneska večer, ale díky za optání.
Byla jsem na takovém pohovoru jednou a myslím, že jsem tenkrát udělala dojem.
Tedy ne na tu paní z HR.
Občas je taky zajímavé, jak jsou pokládány obligátní neoblíbené otázky na peníze.
„Kdybychom si měli udělat položku do rozpočtu na příští rok, kolik bychom si tam měli napsat kdybychom chtěli Terezu T.?“
Uvědomíte si, že částku za rok jste si nepřipravili, rychle tedy v duchu počítáte a většinou v tom stresu zapomenete přidat nulu.
Až se na pohovor budete oblékat, myslete hlavně na to, abyste se cítili dobře.
Moje kamarádka Andrea chtěla působit profesionálně a tak si jednou oblékla košili zapnutou až ke krku. Doteď si z ní dělám srandu. Tu práci totiž dostala jiná holka, která neměla ještě hodně dlouho pod krkem vůbec nic.
V našem malém kulturním rybníčku se často pozice obsazují bez pohovorů. Stane se, že vám někdo napíše nebo zavolá s tím, že vás chce, protože jste nejlepší produkční. Ve skutečnosti to znamená, že čtyři vaše kolegyně odmítly a jste poslední možnost.
Jindy vám zase spadne práce do klína jen protože dotyčný zkrátka nikoho jiného nezná.
To se mi mimochodem jednou stalo. Ve druháku na DAMU mi zavolala Šárka Vaculíková, že na mě dostala kontakt, jestli bych neměla zájem dělat produkci jejímu absolventskému představení. Měla jsem radost. Z kolika lidí si Šárka asi tak může vybírat, že? Až po čase jsem se dozvěděla, že mě doporučil Adam - jeden spolužák ze školy. Když se ho Šárka ptala, jestli neví o nějaké produkční, řekl, že zná dvě. Terku a ještě jednu, ale teď si nemůže vzpomenout na její jméno. Ha, výhra. Tak zpětně, po šesti letech, díky Adame.
Já jsem už dlouho životopis nikam neposílala, ale až budu, přidám tam novou zvláštní dovednost - umím používat gify.
2021-09-07, TT
