Tyto dva pojmy patří neodmyslitelně k sobě. My produkční kafe buď pijeme nebo ho někomu neseme. Proces vzniku tohoto doživotního pouta může ale trvat, a ačkoliv mě Gilmorova děvčata naučila mnohému, lásce ke kávě tedy vůbec. Informace, že bez kávy den nelze začít, nelze ho ani končit a ani ho jakkoliv smysluplně prožít, ke mě zkrátka naprosto nedoputovala.
Jestliže jste produkční a nepijete kafe, mohl by nastat problém. Sotva totiž budete vědět, jak ho správně uvařit. Natož když se jednou potýkáte s kávovarem na překapávanou kávu, jindy s French pressem a nakonec s takovým tím kávovarem co to „udělá celé sám“. Jste ale produkční, takže vám nezbývá než se tvářit jako odbornice a mezi hledáním tlačítka zapnout a hledáním filtru, se sama sebe ptát: „Kolik lžiček je tak akorát? Kam se tohle dává? Jak velká je asi velká káva? Ten hrnek už je plný, jak to mám zastavit? Bude hodně divný, když se teď rozbrečím?“
Můj první střet s touto horkou drogou nastal, když jsem studovala rok v Brně. Kamarádka produkční z divadla, sháněla na jeden večer výpomoc do kavárny a tak jsem tam zůstala pracovat půl roku. Naučilo mě to hodně a věřte, že všechny ty zkušenosti byly v mé budoucí produkční praxi k nezaplacení. Uměla jsem naaranžovat perfektně vše na tácek tak, aby tam zkušený barista jen přidal hrneček s kávou. Dokonale jsem uměla vymačkat pomeranč na fresh, otevřít Coca Cola lahvičku, umýt a vyleštit skleničky, uvařit párky nebo zaběhnout koupit bombičky do šlehačkové láhve.
No, jak by se bývala brněnská kavárenská scéna formovala beze mě, to tedy netuším.
Při studiu v Praze, bylo oblíbeným sportem produkčních, vysedávání v kavárně Standard. Bylo to tak, kdo nechodil do Standardu, jako by nebyl. Dramaturgové tam chodili číst, režiséři pořádat opulentní hromadná sezení nad koncepcí a scénářem k jejich připravované diskovce (inscenace uváděná v Divadle DISK) a produkční zase debatovat nad nesmyslným počtem rekvizit, který si navymýšleli scénografové. Když si na každé dopoledne domluvíte jednu takovou schůzku a nejste konzument kávy, po nějaké době vám přijde divné, pít v 10 hodin dopoledne pořád dvojku vína.
Když jsem se učila na bakalářské státnice, nechtěla jsem se dopovat všelijakými energy drinky, a tak jsem si na kolej pořídila právě kafe. A hned 3v1.
Pak nastal takový ten stav, kdy se vaše hlava cítí skvěle, protože je přesvědčena, že jste konečně zapadla do rodiny produkčních kávomilců. Vaše tělo vás naopak proklíná jelikož, no jelikož pijete pytlíkové Nescafé 3v1 a klepete se.
Moji neznalost a nezájem vůči kávě, značně poznamenala půlroční stáž v Budapešti. Našla jsem tam totiž možnou alternativu, a to cappuccino. Kolegové Panka a Martin mě naučili maďarsky větu „Prosím jedno pivo“ a tak jsem se rozhodla, v jedné z místních hipster kaváren okouzlovat baristy tím, že jsem slovo pivo, zaměňovala za cappuccino. Moje lámaná maďarština vykouzlila vždy úsměv na tváři a bylo jisté, že tyto mé pokusy o místní jazyk lidem přijdou roztomilé. Zklamáním pro nás oba býval bohužel můj dovětek to go*. To mě tenkrát ještě maďarsky nikdo nenaučil.
Kavárenské prostředí jsem měla po návratu ráda tak, že jsem z toho začala pracovat jako produkční pop‑up kavárny. Byla to vyloženě idylka. Beztrestné, bezmezné vysedávání v kavárně, všudypřítomná vůně kávy a navíc její neomezená konzumace zdarma. Samí hezcí lidé v hezkém oblečení, kteří právě skončili hodinu jógy a jejichž život byste chtěli žít, protože sedí v 10 hodin ráno v kavárně s knížkou.
Pak se rozhlédnete a dojde vám, že ho přeci žijete!
Po těchto euforických 10 vteřinách, kdy máte pocit, že vám patří kavárenský svět, zazvoní telefon a vám bohužel dojde, jaký život to žijete. Není to život produkční v kavárně, ale produkční kavárny. Do telefonu se začnou ozývat informace jako:
„Došlo mlíko. Nesedí tržba. Došly houbičky na nádobí. Chybí lidi na směny. Došly desetikoruny. Rozbilo se auto. Servisákovi kávovarů došla trpělivost. Ve skladu tě čeká 200 neumytých Otoč kelímků.“
A mě došlo, že asi nejsem ta pravá produkční pro tuhle práci.
Produkční a kavárny patří tedy neodmyslitelně k sobě pouze v následujícím případě. Je krásný slunný den, vy, vaše oblíbená kavárna, tvůrčí frmol, všudypřítomná avokáda, vůně kávy a svítící jablka. Barista, který se na vás vždycky hezky usměje a i když pak zjistíte, že je stejně milý i na tu slečnu za vámi, jste ráda, že jste dnes opět měla důvod se hezky obléknout. Poděkujete za kávu a přesunete se ke stolečku, kde máte schůzku nad novým vizuálem, rozpočtem připravovaného festivalu nebo nesmyslným počtem rekvizit.
Někteří lidé si kávu neodepřou i kdyby na chleba nebylo. Když se můj kamarád Kuba snažil šetřit, šel třeba 4 km přes město z bytu na nádraží, aby ušetřil 20 Kč za lístek na autobus. Ale stejně si pak s chutí dal kapučínko a dortík za 130 Kč. A já ho teď už chápu. Dávám si to pravidelně s ním.
My produkční zkrátka kávu rádi pijeme, čucháme nebo kupujeme. Někteří si ji píchají rovnou do žíly a někteří (zejména při natáčení) jsou mistři v tom, uvařit kávu, po které se může usrkat celý štáb, třeba ze sáčku 3v1. Až se vám tedy zase na kávovaru v kanceláři objeví hlášky jako vyměnit filtr, vložit jednotku spařovače nebo odvápnit, neděste se a neváhejte se na nás obrátit.
*elvitelre
2021-03-30, TT
