Tenhle článek píšu, protože jsem se zrovna vrátila z jednoho natáčení.
Jen aby bylo jasno, bavíme se o menších, většinou nezávislých natáčeních. Rozhodně nejde o velké filmové produkce. O tom možná někdy příště.
Vždycky, když jsem byla na natáčení, kde jsem byla v pozici asistenta produkce, bylo to skvělé. Měla jsem štěstí na holky, které měly všechno perfektně připravené (jako správné produkční) a já v podstatě jen plnila plán, poslouchala jejich pokyny a někdy proaktivně odehnala mouchy od cateringu. Nakonec jsem dostala zaplaceno tak, že jsem si říkala: „Sakra, proč pořád dělám to divadlo?“
Problém nastal ve chvíli, kdy celé natáčení připravoval někdo jiný, ale z nějakého důvodu tam nakonec nemohl být fyzicky. Tady to začíná vždycky stejně:
„Ahoj, neměla bys čas v pondělí na jednodenní natáčení? Nic velkého, je to moc prima parta, všechno je zařízené a domluvené. Potřebujeme jen někoho, kdo bude na místě.“
Skoro byste si ho ani nevšimli, ale je tam. „Jen.“ Drobné, člověk by řekl až výplňové slůvko. Ale my produkční víme, že to je zároveň hlavní kámen úrazu.
Z informace: „Je to JEN jednodenní natáčení.“ totiž vyplývá, že celý předchozí den obvoláváte lidi různých profesí, kteří na poslední chvíli odřekli, a ještě v jedenáct večer sháníte papírové kelímky do cateringu.
Z informace: „Budeš to na místě JEN koordinovat.“ se totiž občas stane, že musíte stíhat mazat chleby, utírat boty, podávat kapesníky, zapojovat bedny a zachovávat chladnou hlavu.
V informaci: „Všechno je zařízené a domluvené!“ se také většinou začnou objevovat trhliny.
Ne vždy platí, že čím víc lidí se na place pohybuje, tím je to lepší. Všichni kamarádi (neboli prima parta), kteří naslibovali, že u natáčení zadarmo pomohou a budou k ruce „tomu, kdo to tam bude koordinovat“, totiž při vaší snaze zadávat jim úkoly většinou jen stojí a blbě čumí.
Po dvou hodinách cesty se mě při příjezdu na plac jednou jeden kostymér zeptal: „A ty jsi produkční… skutečná? Nebo produkční kamarádka?“ Doteď nevím, co tím myslel, ale jsem si jistá, že jeho kamarádka, po tom konkrétním natáčení, rozhodně nejsem.
Hodně důležité jsou obhlídky místa, jakmile jste součástí přípravného procesu, víte, na co se máte připravit. Zjistíte si veškeré info. I to, které nikoho nenapadne zjišťovat předem, ale potom ho po vás všichni chtějí. Víte přesně, co se s kým domluvilo, a můžete reagovat ve chvílích nějakého nedorozumění. Jednou se mi při natáčení stalo, že nás chtěli vyhodit z nějakého fitcentra, jelikož tvrdili, že „tohle jsme si nedomluvili“. A bylo to v háji. Já to totiž nedomlouvala a zbylo mi jen říkat: „Ale já jsem dostala informaci, že to mělo být domluvené…“ No, co vám budu povídat, byla jsem za blbce.
Na natáčení panuje vždycky pohoda, prima parta natáčí prima záběry, den plyne a zásoby cateringu se tenčí. Všechno je vždycky skvělé, dokud. Dokud nenastane nějaká krizová situace. Třeba když začne pálit slunce a ztvrdlá zem se vám pod nohama začne měnit v bahno.
Správný produkční ví, že nejdůležitější je dovést natáčení do zdárného a úspěšného konce, ať se děje cokoliv. Tady totiž víc, než kde jinde platí, že čas jsou peníze. Herci, štáb, lokace, technika. Vše je domluvené jen na ten jeden den a změny a prodlužování nepřicházejí v úvahu. Natáčení není divadlo, nemůžete sníst dva banány a říct lidem na zkoušce: „Dneska nám to nějak nejde, sejdeme se zase zítra a zkusíme to znovu.“
Jakmile začne být cítit nepohoda na straně tvůrců, čili těch, kteří kdyby to zabalili, můžete se jít rovnou klouzat (do bahna), úkol produkčních zní jasně. Dokončit natáčení za každou cenu.
A to i za cenu, že budete odcházet ukřivdění nebo nepochopení a se zničenýma botama. Jako já.
Občas jsem se tak omluvila nebo „uznala“ chybu za něco, co jsem neudělala nebo co nebyla moje vina, s velkým sebezapřením jsem se vyhnula větám jako: „Ale já to nedomlouvala. Ale já o tom nevěděla. Ale mně bylo řečeno, že…“
Fňukání nebo urážení většinou bohužel není na místě (což je ale zrovna docela moje parketa). Zároveň nemám ráda vyhrocené situace a nevím, jestli je dokážu správně řešit. Tíha zodpovědnosti má ale někdy nečekané účinky.
Často platí také trik „udolat příjemností“ – když jste na někoho milí, křičí se mu na vás hodně špatně, neboli také – naštvanej naštvaného nepřesvědčí.
I když jsem z natáčení někdy odjížděla s pocitem „Mám já tohle zapotřebí?“ nebo „Na tyhle punkové podmínky jsem už stará,“ všechna natáčení jsem dotáhla do zdárného konce.
KVÍZ: Jak se zachováte, když na vás v jednu chvíli někdo mluví, zvoní vám telefon a někdo vás volá do vysílačky?
Odpověď zní: Leknutím se vzbudíte zpocená ve své posteli.
Jestli se i přes to, co jste se dozvěděli, chcete někdy pustit do punkových vod menších nezávislých natáčení, mám pro vás pár rad:
Buďte milí, ale důrazní. Prima parta musí cítit vaši autoritu.
Prostudujte si call sheet a hlídejte wrap (nikdo nemá na to platit přesčasy).
Projděte si crew list – všechna jména a pozice si zkuste zapamatovat.
Obojí si vytiskněte.
Mějte s sebou power banku.
Uložte si kontakty na všechny do mobilu. Když na vás někdo křičí: „Okamžitě zavolej Monice!“, nehodí se ptát, kdo je to Monika a jestli vám na ni nepošle číslo.
Mějte s sebou vlastní plecháček, připomene vám kus domova, když se vám chce začít fňukat.
A poslední rada na závěr. Není nutné se s těmi lidmi příliš kamarádit, pravděpodobně je už nikdy neuvidíte. A buďte si jisti, že oni si na vás při přebírání Českého lva určitě nevzpomenou.
2021-06-22, TT
