Jeden kamarád se mě nedávno zeptal: „Proč to vlastně děláš? Proč píšeš ty články? Co to má za cíl?“
„Je to taková osvěta, produkčního světa“, odpověděla jsem bezelstně.
„Jasně, svou touhu, stát se produkční influencerkou, skrýváš za dobročinnost“, zračilo se v jeho očích nevěřícně.
To nevadí, my produkční jsme na takový nevděk zvyklí. Až bude zanedlouho vypisovat inzerát, na pozici produkční a otevře si k tomu článek „Produkční a náplň práce“, možná si tím odpoví sám.
Víte co mají společného Ceny Českého lva, Ceny Thálie a Ceny Divadelních novin?
Ani v jedněch není kategorie nejlepší produkce.
Mé oblíbené byly Ceny Alfréda Radoka, ale ty se již neudělují. Kategorie nejlepší produkce v nich ovšem nebyla. V roce 2010 je nahradily Ceny divadelní kritiky, ale nepoučili se. Kategorie nejlepší produkce se v nich taky neuděluje.
Pamatujete si na Průvodce bezradného uchazeče DAMU? Lákavý slogan pro kandidáty na produkční zněl: „…a nevadí vám být neviditelný?“ Je to prostě tak. A pokud chcete dělat produkci, nesmíte se cítit ukřivděně a už vůbec byste neměli psát ufňukané články.
Pravdou je, že přestože jsme dobrovolně kývli na tuto neviditelnost, jsme někdy trochu frustrovaní.
Můj kluk říká, že my od divadla jsme zmlsaní, jelikož to je jediná práce, kde nám lidé zatleskají. No, nám..
Tak schválně, patří váš závěrečný potlesk v divadle spíš výkonu herců nebo tomu, že na představení vůbec přišli? Asi spíš tomu prvnímu, že? No vidíte a přitom by to první, bez druhého nebylo.
Když děláte produkci výstav, všichni zase velebí nápad, koncept, instalace a samozřejmě umělce a jejich umělecká díla. Nikdo se nepozastaví nad tím, že se ta díla sama nepřivezla, nepověsila a nenapsala si popisky. Když se potom nenápadně zeptáte, jestli by se do programu nebo letáku neměla třeba psát jména všech, kdo na dané věci spolupracovali, vypadáte jako lačnící po uznání. Někdy je ale prostě fajn vědět, že za tím vším taky někdo stojí. Někdy doslova, protože jednou jsem musela stát po celou dobu představení za dveřmi, a ve správnou chvíli je otevřít.
Možná si říkáte, no a co? Právníkovi přece taky nikdo neříká: „Teda Lukáši, tu smlouvu jsi napsal perfektně!“. Autobusákovi zase: „Tondo, chválím, že jsi dneska nikoho nezavřel do dveří“, natož popelářovi „Emile, dneska jste ty popelnice vyklepali fakt poctivě, ani kolem nezůstalo nic ležet.“
Jasně, možná to v tomto kontextu zní hloupě. Vezměte si ale, že my produkční se pohybujeme v prostředí, kde se chválí a oceňují úplně všichni kolem, kromě nás.
Herci, herečky, režiséři, výtvarníci, střihači, zvukaři, autoři textů a další. To, že všechny tyto umělce někdo zorganizoval a přitom se je (ani sebe) nepokusil zastřelit, je prostě samozřejmost.
Naštěstí existují i výjimky a důležité je obklopit se lidmi, kteří produkční profesi umí ocenit. Když jsem při zkoušení jedné inscenace došla herečkám za roh do restaurace pro čínu, dostala se mi slova díků: „Ty se o nás tak skvěle staráš.“ To mi zrovna přišlo skoro jako samozřejmost, zeptala jsem se tedy na jaké podmínky jsou z dřívějška zvyklí a odpověď byla: „Na žádné, tohle je na naše poměry neuvěřitelné!“
Po mé první úspěšně zprodukované výstavě a vernisáži, řekl výtvarník hned v úvodu, že děkuje galerii za možnost vystavovat a Tereze za produkci. A když se vám pak někdo ozve, že na vás dostal doporučení, že jste skvělá produkční a že by vám chtěl nabídnout spolupráci, to je víc než nějaká zlatá soška.
My produkční možná žádné oficiální ocenění nemáme, ale to neznamená, že bychom ho nepřáli jiným. Když jsem studovala v Brně, navázala jsem vztahy s místní divadelní smetánkou, skrze tamější putyky. Jednoho večera, v pokročilejší hodině, jsme s kamarádkou Šárkou zavítaly do nedalekého dvorku Pivnice U Poutníka, kde jsme potkaly Jiřího Vyorálka. Vidím to jako dnes. Hrál tenkrát v Divadle Reduta. V jednom rozhovoru jsem četla, že kdyby se měl stát kusem oblečení, byl by to kovbojský klobouk a ve volbě mezi houskou a rohlíkem, by volil housku. Byl to zkrátka takový náš idol. A já byla tehdy přesvědčena, že už jistě nebudu mít moc jiných příležitostí. Vydala jsem se k jeho stolku, a s omluvou se vmísila do hovoru. Chtěla jsem mu totiž pogratulovat, jelikož jsem byla přesvědčena, že si za roli Wericha, v inscenaci Korespondence V+W „toho Radoka opravdu zasloužil“. K mému překvapení, mi překvapený Jiří Vyorálek, překvapeně sdělil, že to je moc milé, ale že za ni (ani za žádnou jinou roli), Radoka nedostal.
Já si ale stála za svým: „Ale dostal.“
„Ale nedostal“, on na to.
„Jsem si jistá, že dostal“, nenechala jsem se odbýt.
„Slečno, vážně, nedostal.“
Dohadovali jsme se tak několik minut a i když je to dávno a on si to možná vůbec nepamatuje, já vím, že si ho zasloužil. A kdo ví, možná jsem byla tak neodbytná a přesvědčivá, že když tu noc usínal, měl pocit, jakoby ho na poličce skutečně měl.
2021-05-25, TT
